Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti FVS Žamberk s.r.o., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 7. 2014, č. j. 31 Af 50/2013-54, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2014, č. j. 4 Afs 184/2014-38, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 2. 2015, stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 7. 2014, č. j. 31 Af 50/2013-54 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 24. 6. 2013, č. j. 16980/13/5000-14203-711413, a ze dne 6. 8. 2013, č. j. 19859/13/5000-14203-711413, jimiž byla zamítnuta její odvolání proti příslušným prvostupňovým správním rozhodnutím. Rovněž napadla rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2014, č. j. 4 Afs 184/2014-38, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu.
V předmětném řízení stěžovatelka brojila proti daňovým odvodům uloženým jí jakožto výrobci elektřiny ze slunečního záření podle § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů).
Stěžovatelka především namítá, že správní soudy jí odepřely spravedlnost tím, že některé její námitky označily za neprojednatelné a nezohlednitelné v řízení o stížnosti podané podle § 237 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ač takováto stížnost je dle stěžovatelčina přesvědčení jediným prostředkem, který měla k dispozici, a není možné, aby jí byl upřen účinný právní prostředek k domáhání se tvrzených protiústavních dopadů takzvaného "solárního odvodu" na její situaci. Ty jsou přitom v jejím případě zásadní a dochází k rozporu s ústavními principy zákazu retroaktivity, ochrany legitimního očekávání, rovnosti a nediskriminace; především pak tím, že je zasahováno do její majetkové podstaty nedodržením zákonné záruky patnáctileté doby návratnosti investice do fotovoltaické elektrárny.
Nejvyšší správní soud vyšel z právního názoru obsaženého v usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57, podle nějž konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje a "pokyn" Ústavního soudu obsažený v odst. 89 odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367, 220/2012 Sb.) zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle § 260 v návaznosti na § 259 daňového řádu. Takovýmto právním názorem se však stěžovatelka cítí být připravována o možnost obrany, když prominutí daně v tomto případě dle zákona zřejmě není možné, a navíc je rozporný s rozsáhlou dřívější judikaturou.
Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelka vznáší námitky, které již byly v judikatuře Ústavního soudu opakovaně řešeny. Odkázat lze především na nález ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14 (dostupný na http://nalus.usoud.cz). V něm Ústavní soud řešil typově obdobný případ, když posuzoval, zda současná rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (odvozená především z usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57), na základě které daňové orgány i správní soudy odmítají posuzovat "rdousící efekt" takzvaného solárního odvodu na výrobce elektřiny z fotovoltaických elektráren v řízeních dle § 237 daňového řádu, to jest v rámci stížností na postup plátce daně, není v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 či jinou jeho judikaturou. Dospěl však k závěru, že tento postup je v souladu s právními předpisy a nejsou jím zasažena základní práva a svobody stěžovatelů - poplatníků "solárního odvodu" (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 261/15).
Ústavní soud neshledává prostor ani důvod, aby se od své dosavadní judikatury odchýlil. Na podrobné odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 proto dále plně odkazuje.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2015 Radovan Suchánek v.r. předseda senátu