Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2015, č. j. 10 As 195/2015-32, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Včas podanou ústavní stížností, splňující podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým Nejvyšší správní soud zastavil řízení o kasační stížnosti stěžovatele podané proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2015, č. j. 45 A 9/2014-214, pro nezaplacení soudního poplatku.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel popisuje průběh předchozího řízení a ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu toliko tvrdí, že je protizákonné a porušuje čl. 37 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť úkolem ustanoveného zástupce by bylo pouhé sepsání námitek stěžovatele.
3. Ústavní soud považuje zprvu za důležité zmínit, že se nezabýval žádostí stěžovatele o osvobození od povinnosti platit soudní poplatek, neboť žádné řízení před Ústavním soudem nepodléhá soudním poplatkům (§ 62 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
4. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není ani pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. V případě stěžovatele je přitom Ústavní soud nucen konstatovat, že již z obsahu ústavní stížnosti je zcela zřejmá její neopodstatněnost, neboť vedle popisu dosavadního řízení obsahuje toliko výčet a citace ustanovení Ústavy, Listiny a občanského soudního řádu, jež měla být postupem obecných soudů údajně porušena; žádné konkrétní - a odůvodněné - ústavněprávně relevantní námitky, však stěžovatel nevznáší.
6. Proto Ústavní soud pouze konstatuje, že důvodem zastavení řízení napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu bylo nezaplacení soudního poplatku k výzvě soudu, takže argumentace stěžovatele vedená v tom směru, že nebylo důvodné mu ustanovovat zástupce, je zcela irelevantní.
7. Podle ustanovení § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má návrh na zahájení řízení obsahovat mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává. Je nepochybné, že zákon o Ústavním soudu nabádá stěžovatele, aby v ústavní stížnosti uvedl dostatečně konkrétní skutečnosti, o něž svou ústavní stížnost opírá, včetně toho, v čem konkrétně měl neústavní zásah do jeho základních práv spočívat nebo jaká ustanovení zákona měla být konkrétně porušena. Ústavní soud k těmto náležitostem ústavní stížnosti již dříve uvedl [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 632/06 ze dne 24. 10. 2006 (U 12/43 SbNU 639)], že výčet ustanovení Listiny, která měla být podle přesvědčení stěžovatele porušena, nelze považovat za ústavně právně relevantní argumentaci. Ústavní soud není sice vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [srov. § 34 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 1 o. s. ř.].
8. Zároveň Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění tohoto nedostatku (vady) ústavní stížnosti. Ústavní soud je totiž toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby vždy v každém individuálním řízení vyzýval stěžovatele k odstranění vad, jestliže již dříve ve věci stejného stěžovatele na povinnost adekvátního odůvodnění ústavní stížnosti upozornil (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2124/13 ze dne 15. 8. 2013 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2107/14 ze dne 8. 6. 2014). Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že zásah do ústavních práv stěžovatele musí být náležitě skutkově a právně odůvodněn, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučování pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým. Navíc, v nyní projednávaném případě je stěžovatel řádně zastoupen advokátem, tedy profesionálem způsobilým poskytovat odpovídající právní pomoc.
9. Poněvadž stěžovatel ve své ústavní stížnosti nedostál povinnosti náležitě tvrdit a odůvodnit zásah do jeho základních práv a svobod, když nijak nevyložil, v čem konkrétně shledává protiústavnost napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu, a ani Ústavní soud sám neshledal žádnou indicii, z níž by mohl usuzovat na přinejmenším podezření na porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu