Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Bc. Janem Tolarem, advokátem, sídlem [adresa] Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2025, č. j. 22 ICdo 172/2025-141, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 20 ICm 937/2023, 106 VSPH 769/2024-102, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Juventus insolvenční v. o. s., sídlem [adresa] Olomouc, insolvenční správce dlužnice P. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. 20 ICm 937/2023-73, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal určení, že je vlastníkem podílu ve výši id. 1/2 pozemku parc. č. st. X1, jehož součástí je stavba č. p. X2 a dále pozemku parc. č. X3, vše v k. ú. L. (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud vycházel ze skutkových zjištění, podle nichž stěžovatel a P. P. uzavřeli dne 13. 1. 2007 manželství a následně dne 24. 5. 2007 přistoupili k zúžení společného jmění notářským zápisem. P. P. poté uzavřela dne 23. 4. 2009 kupní smlouvu s developerskou společností Penstav s. r. o., na základě níž se stala výlučnou vlastnicí rodinného domu. Krajský soud následně právně posoudil, že P. P. je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí shora specifikovaných, a tudíž žalobu stěžovatele zamítl.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatele nyní napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
4. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem shledáno nepřípustným a bylo odmítnuto podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy neprovedly ani se nevypořádaly s důkazy, které stěžovatel v průběhu řízení navrhl k podpoře svých tvrzení. Těmito důkazními návrhy byly návrh na výslech svědků Z. Kobzy a P. Vyzrála, kteří se měli vyjádřit k důležitým skutečnostem ohledně stavby rodinného domu. Namítaným postupem soudů byla porušena základní práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
6. Stěžovatel dále uvádí, že krajský soud poučil stěžovatele při jednání dne 29. 2. 2024 podle § 118a odst. 1, odst. 3 občanského soudního řádu pouze ve vztahu k právnímu jednání vůči katastru nemovitostí. K prokázání tvrzení, že předmětná nemovitost byla nabyta do spoluvlastnictví však stěžovatel ze strany krajského soudu ani vrchního soudu poučen nebyl. Tímto soudy zatížily řízení vadou, která měla nebo mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatel namítá, že soudy neprovedly ani se nevypořádaly s důkazy, které stěžovatel v průběhu řízení navrhl k podpoře svých tvrzení. Těmito důkazními návrhy byly návrh na výslech svědků Z. Kobzy a P. Vyzrála, kteří se měli vyjádřit k důležitým skutečnostem ohledně stavby nemovitosti. Ústavní soud se touto námitkou nebude věcně zabývat z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti, neboť stěžovatel ji neuplatnil ve svém odvolání. Následně ji sice uplatnil v dovolání, avšak Nejvyšší soud se touto námitkou blíže věcně nezabýval, neboť ji stěžovatel neuplatnil v řádném opravném prostředku. Ústavní soud si ověřil, že stěžovatel ve svém odvolání, jak vyplývá z jeho rekapitulace v napadeném rozsudku vrchního soudu, tuto námitku skutečně nevznesl. Následně při nařízeném jednání vrchního soudu pak stěžovatel nevznesl žádné návrhy na doplnění dokazování (viz bod 9. rozsudku vrchního soudu). Tudíž je zřejmé, že vrchní soud se s uvedeným důkazním návrhem nemohl vypořádat, když tento návrh nebyl vznesen. Vrchní soud nicméně paušálně v napadeném rozsudku (bod 12.) vypořádal všechny důkazní návrhy, kterým nebylo vyhověno s odkazem na nadbytečnost, neboť skutková zjištění krajského soudu považoval za úplná. Vrchní soud tedy nepochybil, když se nezabýval konkrétně touto námitkou stěžovatele, neboť nebyla vůbec vznesena. Následně nepochybil ani Nejvyšší soud, pokud se námitkou blíže nezabýval. Ústavní soud tedy považuje postup soudů v této otázce za souladný s požadavky čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Stěžovatel dále uvádí, že krajský soud poučil stěžovatele při jednání dne 29. 2. 2024 podle § 118a odst. 1, odst. 3 občanského soudního řádu pouze ve vztahu k právnímu jednání vůči katastru nemovitostí. K prokázání tvrzení, že předmětná nemovitost byla nabyta do spoluvlastnictví však stěžovatel ze strany krajského soudu ani vrchního soudu poučen nebyl. Tímto pochybením měly soudy zatížit řízení vadou, která měla nebo mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ústavní soud se touto námitkou nebude z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti zabývat, neboť tato námitka byla zjevně poprvé uplatněna až v řízení před Ústavním soudem. Vznesení této námitky nevyplývá z rozsudku vrchního soudu ani z usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel pak tuto skutečnost, že se touto námitkou nezabývalo ani jedno z jím napadených rozhodnutí, nikterak nenamítá.
11. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu