Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti J. S., t. č. ve výkonu trestu VS ČR věznice Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Pavlem Čulákem, advokátem, se sídlem 5. května 655, Sokolov, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 50 To 207/2013-378 ze dne 17. 6. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově č. j. 3 T 33/2012-355 ze dne 1. 3. 2013, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2014 a kvalifikovaně doplněnou dne 20. 3. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Sokolově byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a zločinem vydírání dle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dalšími výroky bylo rozhodnuto o náhradě škody. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou.
Ústavní soud zjistil dotazem u trestní kanceláře Okresního soudu v Sokolově, že napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni byl doručen stěžovateli dne 9. 8. 2013 a jeho obhájci, JUDr. Janu Kollárovi, dne 7. 8. 2013. Stěžovatel proti němu nepodal dovolání.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadeného rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud připomíná, že jde o lhůtu kogentní, jejíž nedodržení nelze prominout.
Za situace, kdy stěžovatel nepodal dovolání, je posledním rozhodnutím ve věci ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, který byl stěžovateli doručen dne 9. 8. 2013. Lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula dnem 9. 10. 2013. Pokud byla ústavní stížnost podána až dne 3. 2. 2014, stalo se tak zjevně po uplynutí stanovené dvouměsíční lhůty.
Z výše uvedených důvodů, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako opožděně podaný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2014
Jiří Zemánek, v. r. soudce zpravodaj