II. ÚS 440/22

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 9 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla v roce 2015 jmenována na služební místo představeného se služebním označením vrchní ministerský rada - náměstek pro majetkové a mezinárodní věci v Ministerstvu zdravotnictví (se zařazením do 16. platové třídy) s výkonem služby v oborech "Hospodaření s majetkem státu a jeho privatizace", "Finanční a ekonomická spolupráce se zahraničím", "Zahraniční vztahy a služba" a "Veřejné investování a zadávání veřejných zakázek". Služební působiště stěžovatelky bylo v Praze. S ohledem na novou vnitřní systemizaci pro rok 2017, v důsledku které byla na Ministerstvu zdravotnictví zrušena celá sekce majetkových a mezinárodních věcí, byla stěžovatelka dle § 60 odst. 1 písm. a) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění účinném do 28. 2. 2019 (dále též "ZSS"), odvolána ze služebního místa představeného. Státní tajemník v Ministerstvu zdravotnictví (dále též "služební orgán") následně rozhodnutím č. j. MZDR 37900/2017-1/ST ze dne 14. 8. 2017 převedl stěžovatelku dle § 61 odst. 1 písm. b) ZSS na služební místo vrchního ministerského rady v Ministerstvu zdravotnictví, a to s výkonem služby v oddělení legislativy zdravotních služeb a přímo řízených organizací (LEG/2), odboru legislativním, oboru služby: "Legislativa a právní činnosti". Služebním působištěm stěžovatelky byla Praha. Spolu s tím služební orgán zařadil stěžovatelku do 15. platové třídy, 12. platového stupně a s přihlédnutím k tomu jí určil měsíční plat. Odvolání stěžovatelky směřující proti tomuto rozhodnutí náměstek ministra vnitra pro státní službu shora označeným rozhodnutím zamítl a prvostupňové rozhodnutí služebního orgánu potvrdil. Posledně uvedené rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadla stěžovatelka správní žalobou, již Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl. Jeho rozhodnutí napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem rovněž jako nedůvodnou zamítl. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že v jejím případě ze strany soudů došlo k aprobaci stavu, v němž lze spatřovat prvky Listinou zakázané nucené práce. Stěžovatelka konkrétně porovnala postavení vedoucího zaměstnance a možnosti jeho svobodného rozhodování podle zákoníku práce v téže situaci, v níž se sama ocitla ve služebním poměru. V té spojitosti poukázala na to, že odvolaný vedoucí zaměstnanec má podle zákoníku práce právo svobodné volby, tedy zda nabídku jiného pracovního zařazení přijme a uzavře dohodu o změně pracovního poměru, anebo ji nepřijme a nechá si dát výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Naproti tomu možnosti uplatnění svobody vůle státního zaměstnance v podobné situaci jsou omezené. Je povinen strpět jednostranné převedení na jiné služební místo, ke kterému dochází na základě správního rozhodnutí, jeho svobodné vůli nepřiznává zákon o státní službě téměř žádnou relevanci. Může se bránit jen v tom směru, zda byl převeden na jiné služební místo, které je pro něj vhodné. Takové převedení na jiné služební místo však může být provedeno bez jeho akceptace, anebo dokonce i proti jeho vůli, na dobu neurčitou, a může být současně spojeno s výrazným poklesem platu. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním řízení před správními soudy či pokračováním původního správního řízení. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, které vedly správní orgány (a posléze i soudy) k přijetí nyní napadených rozhodnutí. Ústavní soud přitom extrémní exces či jiný ústavně významný nedostatek, který by jej vedl ke zrušení napadených rozhodnutí, nezjistil. Ústavní soud pokládá v prvé řadě za nutné poznamenat, že argumentace stěžovatelky týkající se ústavní zásady rovnosti je ve skutečnosti vedena pouhou optikou výkladu podústavního práva, a to na pozadí srovnání materiálních i nemateriálních výhod a nevýhod postavení vedoucího zaměstnance v pracovním poměru dle zákoníku práce a státního zaměstnance ve služebním poměru v téže situaci. Ústavní soud podotýká, že zmíněná zásada rovnosti v právech (vyvěrající mimo jiné z čl. 1 Listiny) neznamená, že úprava služebního poměru musí za všech okolností zaručovat rovné postavení zaměstnance v pracovním i služebním poměru v konkrétní situaci. Jak již dal Ústavní soud najevo kupř. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/14 ze dne 30. 6. 2015 (č. 199/2015 Sb., N 122/77 SbNU 759), rovnost ve smyslu čl. 1 Listiny může být porušena pouze v případě, kdy jde o nerovnost extrémní, případně tu, které schází jakýkoliv účel a smysl, a jedná se tak o libovůli (srov. bod 183 cit. nálezu). Zde je proto třeba zdůraznit, jak na to poukázal již Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku (viz bod 20), že přijetí do služebního poměru je spojeno se zvýšenou ochranou státního zaměstnance v průběhu služby. Tato ochrana se projevuje krom jiného i v tom, že státní zaměstnanec, který byl odvolán ze svého původního služebního místa, nebo jehož dosavadní služební místo bylo zrušeno, není ze služebního poměru bez dalšího propuštěn pro nadbytečnost. Příslušný služební orgán je naopak povinen nalézt mu jiné vhodné místo ve služebním úřadě, případně ve služebních úřadech jiných. Tato specifická ochrana a preference stávajících státních zaměstnanců, kteří již byli do služebního poměru přijati, však v poměrech založených podle zákoníku práce schází. Jinak řečeno, každý z uvedených poměrů se vyznačuje rozdíly, avšak ty nejsou samy o sobě svévolné, nýbrž sledují určitý účel, který není nerozumný, ale má své opodstatnění. Nevýhody každého z poměrů na straně jedné jsou vyvažovány jejich výhodami na straně druhé, které se mezi oběma poměry liší. Ostatně jinak by existence obou poměrů současně postrádala hlubší smysl. Podstatné tu ovšem je, že nikdo není nucen do těchto poměrů v prvé řadě vůbec vstoupit. Učiní-li tak, musí si být vědom, že setrvání v nich s sebou přináší jak nejrůznější přednosti, tak ale i některá úskalí. Je na případném zájemci, aby si sám zhodnotil možná pozitiva a negativa a tomu uzpůsobil svoji volbu. Stěžovatelka byla dopředu obeznámena (resp. přinejmenším se mohla seznámit) s výhodami i nevýhodami plynoucími ze služebního poměru, takže v tomto ohledu nelze hovořit o prvcích nucené práce, jak to činí v ústavní stížnosti. Pro posouzení úspěšnosti správní žaloby bylo podstatné, zda služební orgán podnikl dostatečné kroky k nalezení (zajištění) vhodného služebního místa. Správní soudy v napadených rozsudcích dospěly ke kladné odpovědi na tuto otázku. Stěžovatelka se s jejich hodnocením sice neztotožňuje, avšak svůj nesouhlas formuluje v obecné poloze. Namísto toho konstruuje vlastní důvody, pro které není pro ni vybrané služební místo vhodné, aniž by však zároveň vyložila, proč zcela konkrétní vývody soudů stran způsobu opatření vhodného služebního místa stěžovatelce ze strany služebního orgánu nemohou bez dalšího obstát, natož v ústavně právní rovině. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. dubna 2022

David Uhlíř v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Shora uvedená věc byla v souladu s § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s rozvrhem práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění (dále jen "rozvrh práce"), přidělena k rozhodnutí do druhého senátu ve složení: Tomáš Lichovník (soudce zpravodaj), soudce určený podle § 9 rozvrhu práce a David Uhlíř.

2. Soudce Tomáš Lichovník návrhem ze dne 29. 3. 2022 požádal první senát Ústavního soudu, aby v návaznosti na přípis právního zástupce stěžovatelky, jímž navrhl posouzení jeho podjatosti s ohledem na tam uváděné okolnosti (ačkoli formálně námitka podjatosti nebyla vznesena), rozhodl o jeho případném vyloučení z projednávání a rozhodování uvedené věci v souladu s § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 3. Stěžovatelka sdělila ke vztahu její osoby a soudce Tomáše Lichovníka následující: V letech 2003-2014 pracovala jako ředitelka Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "ÚZSVM"). V roce 2005 nebo 2006 se ÚZSVM rozhodl vyhlásit nepotřebnost nemovitosti nacházející se v jeho majetkovém portfoliu a dal ji do nabídky určené organizačním složkám státu. Na uvedenou nabídku reagoval mj. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou, jehož tehdejším předsedou byl soudce Tomáš Lichovník. S rozhodnutím, jímž byla upřednostněna jiná organizační složka státu, soudce Tomáš Lichovník nesouhlasil, a proto ingeroval u nadřízených stěžovatelky. Ta dokonce v souvislosti s touto kauzou obdržela lehce výhružný anonym, na základě čehož zaslala tehdejšímu ministrovi spravedlnosti na soudce Tomáše Lichovníka stížnost, že cítí z jeho strany osobní nedůvodný nátlak. Následně obdržela od soudce Tomáše Lichovníka omluvný dopis s tím, že on považuje věc za vyřízenou. Není si jistá, zda mu přijetí dopisu a omluvy písemně potvrzovala; v současné době nemá omluvný dopis k dispozici. Závěrem uvádí, že z ÚZSVM odešla v roce 2014, nedonesla si žádné dokumenty a detaily kauzy si s ohledem na uplynutou dobu nepamatuje. Sám právní zástupce stěžovatelky ve svém přípisu uvádí, že považuje soudce Tomáše Lichovníka za čestného profesionála a ponechává na jeho uvážení, zda ho uvedené okolnosti mohou ovlivňovat při nestranném posuzování ústavní stížnosti.

4. Soudce Tomáš Lichovník ve výše zmíněném návrh uvedl, že měl se stěžovatelkou jistý spor týkající se předmětné nemovitosti, o níž z pozice tehdejšího předsedy Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou projevil zájem a která byla převedena jinému subjektu. Se způsobem, jakým k tomu došlo, byl tehdy velmi nespokojený a domáhal se přezkumu postupu stěžovatelky. Na omluvný dopis si již nevzpomíná, ostatně ani jméno stěžovatelky si nevybavil, dokud ho na předmětnou událost sama neupozornila.

5. Podle § 36 zákona o zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina"). 6. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na soudní ochranu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je vždy posuzována z hlediska subjektivního a objektivního. Zatímco subjektivní hledisko, které je stěžejní složkou nestrannosti soudce, zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, (vedlejším) účastníkům nebo jejich zástupcům, objektivní hledisko sleduje s ohledem na tento vnitřní vztah existenci dostatečných záruk, že je možno vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533)]. 7. První senát Ústavního soudu, jemuž rozhodnutí o vyloučení soudce druhého senátu podle § 10 rozvrhu práce náleží, zvážil uvedené skutečnosti a neshledal důvodné pochybnosti o nestrannosti soudce Tomáše Lichovníka. Jde-li o subjektivní hledisko, vzal rozhodující senát v potaz, že se soudce Tomáš Lichovník podle svého vnitřního přesvědčení nedomnívá, že by byl pro jeho vztah ke stěžovatelce a její věci podjatý. Jde-li o hledisko objektivní, rozhodující senát vyšel především z toho, že stěžovatelkou uváděné okolnosti vzájemného "sporu" se soudcem Tomášem Lichovníkem se odehrály před více než 15 lety, souvisely výlučně s výkonem jeho pracovní činnosti a funkčního zařazení, týkaly se jedné konkrétní události a skončily vzájemným smířením a uzavřením věci. Předmětné okolnosti podle rozhodujícího senátu ke vzniku (objektivní) důvodné pochybnosti o nestrannosti dotčeného soudce nepostačují, neboť nevypovídají průkazně o existenci osobního vztahu takové intenzity, která by z pohledu běžného a rozumného pozorovatele nestrannost rozhodujícího soudce narušovala (srov. bod 10 usnesení sp. zn. II. ÚS 2395/17 ze dne 5. 9. 2017). Rozhodující senát rovněž přihlédl k tomu, že ani stěžovatelka samotná (resp. její právní zástupce) výslovně podjatost soudce Tomáše Lichovníka nenamítá.

8. Protože první senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že nejsou dány předpoklady podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, rozhodl o nevyloučení soudce Tomáše Lichovníka z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 440/22. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. dubna 2022

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu