Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., se sídlem [adresa] a, [PSČ obec], IČ: [IČO], zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, se sídlem [adresa] 5, směřující proti části výroku rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. srpna 2012, č. j. 182 EC 562/2010-36, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, spojené s návrhem na zrušení § 3 odst. 1 bod 1., 2., 3. a 4. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a s návrhem na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku z důvodů, které podrobně rozebírá v ústavní stížnosti. Stejné či podobné výhrady proti výrokům o náhradě nákladů řízení u rozsudků nalézacího soudu vydaným v obdobných sporech stěžovatelkou vedených posuzoval Ústavní soud v řízeních o desítkách ústavních stížností v posledních měsících stěžovatelkou podaných. Ústavní stížnost projednávanou pod sp. zn. I. ÚS 988/12 Ústavní soud nálezem zamítl, v ostatních rozhodnutých věcech byly stěžovatelčiny návrhy odmítnuty jako zjevně neopodstatněné.
2. Rozhodovací důvody, pro něž Ústavní soud nemohl argumentaci stěžovatelky přisvědčit, jsou pregnantně v citovaném nálezu i odmítacích usneseních Ústavního soudu vyloženy a jsou stěžovatelce i účastníku řízení nepochybně známy. Postačí proto na ně odkázat, neboť opakovat již mnohokráte řečené postrádá jakýkoliv smysl.
3. Derogační návrhy byly odmítnuty z důvodů, které Ústavní soud rovněž vyložil již v (stěžovatelce též známém) usnesení sp. zn. II. ÚS 3501/12. Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zrušení § 3 odst. 1 bodů 1. až 4. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. a na zrušení § 202 odst. 2 o. s. ř. odmítl dle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
4. Nad rámec právě uvedeného Ústavní soud ještě poznamenává, že je otázkou, do jaké míry je pro samotnou stěžovatelku efektivní obracet se v typově shodných věcech na Ústavní soud s takřka shodným stížnostním žádáním, jestliže je jí názor Ústavního soudu na danou problematiku dobře znám. Podání ústavní stížnosti totiž není ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyhnutelným předpokladem možnosti obrátit se na jmenovaný soud, jeví-li se čerpání opravného prostředku na národní úrovni z materiálního hlediska neefektivním.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2012
Stanislav Balík, v. r. předseda senátu