II. ÚS 446/05

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení obou shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je právním nástupcem prof. MUDr. J. H., Dr.Sc. a MUDr. E. H., kteří se stali na základě kupní smlouvy ze dne 30. 10. 1976 a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 8. 2. 1977 vlastníky nemovitostí, a to domu čp. [č.p.] na parc. č. [parcela] a 1427/16 v k. ú. [k.ú.]. Uvedené nemovitosti nabyl stát na základě realizace trestu propadnutí majetku, který byl uložen rodičům B. S. a Ing. V. S. Manželé S. smlouvou ze dne 12. 9. 1969 darovali nemovitosti B. S. a Ing. V. S., každému id.1/2 nemovitosti. Následně trvale opustili republiku, za což byli pravomocně odsouzeni a byl jim uložen trest propadnutí majetku. Darovací smlouva ze dne 12. 9. 1969 byla prohlášena za neplatnou a žalobcům byla uložena povinnost nemovitosti vydat čs. státu. Poté byl rodinný dům převeden do správy Obvodního podniku bytového hospodářství v Praze 5.

Na základě žaloby B. S. a Ing. V. S. rozhodl soud I. stupně dne 12. 10. 1999 tak, že stěžovateli uložil povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání předmětných nemovitostí, a to tak, že každému z nich vydá ideální 1/2. Odvolací soud však rozsudek změnil a žalobu zamítl. Na základě dovolání žalobců Nejvyšší soud oba rozsudky zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Soud I. stupně vycházel ze závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že při prodeji rodinného domu do vlastnictví manželů H. nepostupovala státní organizace v souladu se směrnicí č. 10 pro prodej rodinných domků z národního majetku ze dne 2. 4. 1964, č. j. 314/17.756/64, uveřejněnou ve Věstníku ministerstva financí č. 5 ze dne 14. 4. 1964. Dům totiž nenabídla ke koupi především dosavadnímu uživateli Z. S., který v domě bydlel od svého narození a užíval jej jako syn původních vlastníků s jejich souhlasem a o koupi domu také požádal. Pojem "dosavadní uživatel" uvedený v čl. 2 směrnice je třeba podle názoru soudu posuzovat šířeji a nelze jej zcela ztotožňovat s právem užívání bytu upraveným v § 390 občanského zákoníku v tehdy účinném znění. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaný jako procesní nástupce původně žalovaných manželů H. je osobou povinnou podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 54 Co 297/2002 rozsudek soudu I. změnil tak, že žalobu opět zamítl s odůvodněním, že pojem dosavadní uživatel podle cit. směrnice je totožný s právem osobního užívání, které však Z. S. nemohlo vzniknout a státní organizace spravující rodinné domy nebyla povinna mu dům nabídnout ke koupi. Na základě dovolání žalobců Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 1475/2003 a odvolacímu soudu vytknul, že důsledně nerespektoval jeho právní názor z předchozího zrušovacího rozsudku sp. zn. 28 Cdo 138/2001. Odvolací soud znovu ve věci rozhodoval a rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil. Proti rozsudku podal dovolání žalovaný (stěžovatel), který měl za to, že se jedná o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud v rozporu s hmotným právem posoudil postavení žalovaného a jeho právních předchůdců jako osob povinných podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Dovolací soud však dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu nejedná, a proto dovolání jako nepřípustné odmítl. V ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že žalobce neprokázal, že by byl oprávněnou osobou ve smyslu § 3 odst. 1 ve spojení s § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a naopak, že stěžovatel je osobou povinnou podle téhož zákona. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud uvedl, že posuzoval otázku zásadního právního významu z hledisek ustanovení § 237 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Při výkladu hmotně právního ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů v návaznosti na Směrnici č. 10 pro prodej rodinných domků z národního majetku, konkrétně při výkladu pojmu uživatel, vycházel ze závěru, že v uvedené směrnici jde o uživatele v širším smyslu slova, vyjma těch, kdo užívali svémocně, a při výkladu právní kategorie protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele vycházel z pohledu objektivního, který neumožňuje přihlížet k zaviněnému či nezaviněnému jednání povinné osoby. V obou směrech šlo o závěry v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu citované i v napadeném rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí stejné argumenty jako v řízení před obecnými soudy a jeho snahou je docílit přezkumu jejich správnosti Ústavním soudem. Městský soud v Praze je přesvědčen, že k porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo. Obvodní soud pro Prahu 5 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině základních práv a svobod, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by se v daném případě jednalo o otázku zásadního právního významu (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci z ústavněprávního hlediska neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Tento postup Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou. Stěžovatel byl zavázán k uzavření dohody o vydání nemovitostí s vedlejšími účastníky, neboť dle názoru obecných soudů byli jeho právní předchůdci v době jejich nabytí protiprávně zvýhodněni ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z dosavadní ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vyplývají základní požadavky na interpretaci § 4 odst. 2 cit. zákona. Pro daný případ relevantní skutkovou podstatou zakotvenou v § 4 odst. 2 zákona je situace, kdy při nabývání věci byl nabyvatel protiprávně zvýhodněn oproti jiným potenciálním nabyvatelům, a to buď porušením obecně závazných právních předpisů nebo nedodržením pravidel objektivního výběru mezi uchazeči o prodávanou věc. Tato skutková podstata tak pokrývá i případy, kdy sice nedošlo přímo k porušení obecně závazných právních norem, nicméně nabyvatel byl zvýhodněn tak, že nebyla dodržena podmínka rovnosti při přístupu k nabývání nemovitosti. K takové podmínce nelze přistupovat čistě formálně, ale je vždy třeba sledovat účel, jehož má být restitucí dosaženo, tedy odčinění majetkové křivdy způsobené úkony a akty v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Jinými slovy, zvýhodnění je tedy kategorií, v níž je třeba přihlížet k uplatnění kritérií přístupu nabyvatele k převáděné nemovitosti, včetně kritérií výběru nabyvatele. Podle Ústavního soudu je třeba hodnotit naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění, kterou je nutno vztahovat na celý komplex vztahů a jednání mezi nabyvateli jako osobami povinnými a státem. Neférovost výběru nabyvatelů tak bývá typicky dána uplatněnými kritérii výběru osoby nabyvatele mezi skupinou uchazečů. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (viz např. nález. sp. zn. II. ÚS 561/99), musí se obecné soudy plně vypořádat s tím, na základě čeho byli nabyvatelé ve "výběrovém řízení" vybráni (pokud vůbec k nějakému došlo), resp. zda byli vybráni na základě kritérií odpovídajících citovanému ustanovení. V daném případě byli sice stěžovatelé vybráni ve výběrovém řízení, ale v tomto řízení byla pominuta nabídková povinnost dosavadnímu uživateli předmětných nemovitostí, čímž nebyla respektována směrnice č. 10/1964. Je třeba podotknout, že dosavadní uživatel byl opomenut záměrně, neboť on sám o koupi nemovitosti požádal.

Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Výše uvedené platí i pro námitku stěžovatele ohledně užívacího práva Z. S. k předmětné nemovitosti. Nejvyšší soud a soudy nižších stupňů podaly výklad, který je ústavně konformní a který vychází ze smyslu a účelu restitučních zákonů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2006

Stanislav Balík předseda senátu