II. ÚS 449/14

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky.

Stěžovatel rekapituluje průběh řízení i obsah námitek vznesených před soudy obou stupňů a vyslovuje přesvědčení, že postupem soudů, zejména soudu druhého stupně, bylo zásadním způsobem porušeno právo na spravedlivý proces, zkrácena jeho procesní práva, ohrožena právní jistota a porušena rovnost stran. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje zejména v existenci nevykonatelného rozsudku, a to na základě zjevně nesrozumitelného a neurčitého úkonu, který nebyl stěžovatelem řádně přijat, a v tom, že jde o plnění nemožné. Dle názoru stěžovatele si toho byl vědom i odvolací soud, který při vyhlašování svého rozsudku konstatoval, že v rámci schvalování darovací smlouvy zastupitelstvem došlo k sérii formálních pochybení a nedostatků, ale přesto upřednostnil zásadu pacta sunt servanda. V rámci písemného odůvodnění však již tuto absurdní argumentaci neužil a deklaroval řádné přijetí závazku, což ve stěžovateli vzbuzuje pochybnost o nestrannosti soudní moci. Zápis z jednání Rady města Kolín dle stěžovatele nedokladuje skutečné rozhodování o daném závazku, ale pouze obecné jednání o darovací smlouvě. Stěžovatel zastává názor, že odvolací soud se dodatečným dokazováním po koncentraci řízení zjevně snažil překlenout neunesení důkazního břemene žalobci a následně nesprávně vyhodnotil nové důkazy, ze kterých vyvodil, že došlo ke schválení sporného závazku, a to za situace, kdy opakovaně ústně zapochyboval o řádnosti přijetí tohoto závazku.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 7 C 373/2010, se podává, že napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovateli uložena povinnost vybudovat na pozemku parc. č. X v k. ú. a obci Kolín těleso příjezdové místní komunikace včetně chodníků, veřejného osvětlení a dešťové kanalizace (výrok I.), a povinnost zřídit na uvedeném pozemku na své náklady příjezdovou asfaltovou místní komunikaci (výrok II.), obojí ve lhůtě do 12 měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně změnil pouze ve lhůtě k plnění, kterou stanovil v délce 18 měsíců (výrok I.), a dalším výrokem rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl s tím, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v podstatě namítá, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému zjištění, že zastupitelstvo města Kolín schválilo závazek stěžovatele obsažený v článku IV. uzavřené darovací smlouvy a po právní stránce věc nesprávně posoudily, když dospěly k závěru, že sjednaný závazek stěžovatele splňuje požadavek určitosti a konkrétnosti a tím i platnosti, přičemž pominuly, že bylo dohodnuto plnění nemožné, závisející na chování třetí osoby. Zpochybňuje tím závěr soudů obou stupňů (a zejména soudu odvolacího) o platnosti zpochybněné části darovací smlouvy, k němuž soudy dospěly výkladem příslušných ustanovení zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále jen "zákon o obcích") a občanského zákoníku. Ve svých argumentech ovšem pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V reakci na námitky stěžovatele proto Ústavní soud posuzoval pouze to, zda napadený výklad dotčených ustanovení nepřípustně nepostihuje některé ze základních práv a svobod stěžovatele, tedy zda není výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován. Takové pochybení ovšem nezjistil.

Odvolací soud, který za podmínek ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování, vyšel ze skutkového stavu, podle něhož žalobci darovací smlouvou bezúplatně převedli stěžovateli svůj pozemek a stěžovatel se v článku IV. této smlouvy zavázal, že po položení inženýrských sítí vybuduje na předmětném pozemku těleso příjezdové komunikace včetně chodníků, veřejného osvětlení a dešťové kanalizace a zřídí na své náklady příjezdovou asfaltovou komunikaci, a to za podmínky provedení inženýrských sítí včetně přípojek s předpokládaným termínem dokončení prací v r. 2008. Tato skutková zjištění, včetně závěru, že inženýrské sítě byly do podání žaloby v této věci zřízeny, nebyla v průběhu řízení zpochybněna. Stěžovatel však argumentoval tím, že uvedené závazky nebyly řádně přijaty. Odvolací soud však jeho tvrzení nepřisvědčil, neboť z provedených důkazů, na něž v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal, bez jakýchkoli pochybností vyvodil, že rada města Kolín závazky plynoucí z čl. IV. darovací smlouvy schválila podle § 102 odst. 3 věty první zákona o obcích na své 149. schůzi konané dne 9. 10. 2006. Jestliže stěžovatel namítal, že jde o závazek, jehož plnění je nemožné, k této problematice podal odborné stanovisko znalec z oboru stavebnictví, inženýrské a dopravní stavby, z něhož vyplynulo, že ze stavebnětechnického hlediska lze závazek splnit.

Pokud tedy odvolací soud po právní stránce uzavřel, že ujednání obsažené v čl. IV. darovací smlouvy neodporuje zákonu a že byla splněna i odkládací podmínka, na niž byl závazek vázán, přičemž vycházel nejen z jazykového vyjádření obsaženého ve smlouvě, ale i z vůle účastníků při uzavření smlouvy, kdy již byla vypracována studie zachycující komunikaci i chodníky, nelze jeho názoru, který má oporu v provedeném dokazování, z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout, stejně jako závěru, že závazek nepředstavuje plnění od počátku nemožné, a to ani s ohledem na případný nesouhlas sousední obce.

K posouzení určitosti dotčeného článku IV. darovací smlouvy ze dne 19. 10. 2006 a k (ne)možnosti jejího splnění se ostatně vyjádřil i Nejvyšší soud v usnesení, jímž odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, přičemž shledal, že uvedenou otázku odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na niž odkázal. Proti závěrům usnesení Nejvyššího soudu však stěžovatel žádné námitky nevznáší. Rozhodné ovšem je, že výkladová pravidla, která byla v dané věci užita, korespondují nejen se soudní judikaturou, ale i s judikaturou Ústavního soudu, týkající se dané problematiky (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 87/04, sp. zn. III. ÚS 3900/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pochybení dosahující ústavněprávního rozměru nelze spatřovat ani v okolnosti, že odvolací soud doplnil dokazování postupem dle § 213 odst. 4 o. s. ř., neboť občanskoprávní sporné odvolací řízení je vedeno zásadou neúplné apelace (srov. § 205a o. s. ř.). Jak připomněl odvolací soud, přestože soud prvního stupně účastníky při prvním jednání poučil o koncentraci řízení dle § 118b o. s. ř., nepoučil je o důkazní povinnosti dle § 118a odst. 3 o. s. ř. a koncentrací řízení se neřídil, neboť v jeho průběhu prováděl další postupně navrhované důkazy i důkazy nenavržené. Koncentrace řízení tak byla postupem nalézacího soudu prolomena. Ústavní soud nemůže reagovat na připomínku stěžovatele, že odvolací soud v písemně vypracovaném odůvodnění rozsudku údajně použil jinou argumentaci, než kterou užil v rámci ústního projevu po vyhlášení rozsudku. I kdyby se však odvolací soud vyjádřil k určitým pochybením soudu prvního stupně nad rámec výtek, učiněných v písemně vypracovaném rozsudku, nemohl je shledat za natolik podstatné, aby měly vliv na jeho meritorní rozhodnutí. Nelze mu vytýkat, že v této konkrétní věci poukázal na právní zásadu pacta sunt servanda, vyjadřující pravidlo, že uzavřené smlouvy jsou pro jejich účastníky závazné a mají se plnit. Na této staré římské zásadě je ostatně postaven i nový občanský zákoník, který stranám poskytuje daleko větší míru smluvní volnosti. Smyslem uvedené zásady je především právní jistota účastníků smluvních vztahů. Z obsahu spisového materiálu přitom vyplývá, že nikoli stěžovateli, ale žalobcům, kteří smluvní ujednání dodrželi a předmětný pozemek na stěžovatele převedli, byla postojem stěžovatele ohrožena jejich právní jistota, že povinnosti, k nimž se v rámci darovací smlouvy zavázal, budou splněny. Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, proto dospěl k závěru, že odvolací soud interpretoval příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a své rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Sama skutečnost, že svůj závěr opřel o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2014

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu