Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)

Spisová značka

II. ÚS 461/98

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 18. 10. 2000Zpravodaj: Cepl VojtěchTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2000:2.US.461.98
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - FONapadený akt: rozhodnutí soudu rozhodnutí souduPodání: 3. 11. 1998Předmět řízení: základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Odůvodnění

Navrhovatel se dne 2.11.1998 obrátil na Ústavní soud ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 3.11.1998. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25.8.1998, sp. zn. 4 To 51/98, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti krajského státního zástupce a o stížnosti navrhovatele (zde obviněného) proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17.6.1998, sp. zn. 33 T 8/98, tak, že napadené usnesení bylo zrušeno ve výroku, jímž byla podle ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu věc navrhovatele vrácena státnímu zástupci k došetření a Krajskému soudu v Plzni uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl, a zamítnuta stížnost navrhovatele proti výroku, jímž bylo podle § 192 trestního řádu rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě s tím, že nadále trvají důvody vazby podle § 67 písm. a), b). Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti němu je veden nespravedlivý proces, když přípravné řízení v jeho věci je zatíženo hrubými procesními vadami, které ve svém důsledku zcela popřely jeho právo na obhajobu, a důkazy dosud v přípravném řízení shromážděné neodůvodňují jeho postavení před soud. Vrchní soud v Praze dospěl k opačnému názoru, aniž by toto své stanovisko blíže zdůvodnil. Pokud jde o procesní vady přípravného řízení, ztotožnil se v podstatě Vrchní soud se stanoviskem Krajského soudu v Plzni, avšak v rozporu s § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu učinil závěr, že důkazy, které jsou z procesního hlediska vadné, nebo neexistují vůbec, lze provést a opatřit před soudem, což je Vrchním soudem v Praze shledáváno v souladu s požadavkem, aby trestní věci byly projednávány co nejrychleji. Vrchní soud se dopustil nezákonnosti v tom smyslu, že nerespektoval

II. ÚS 461/98 ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu a svůj postup odůvodnil účelově, zejména s ohledem na rychlost řízení. Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníka řízení. Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost má za neopodstatněnou, neboť Vrchní soud v Praze shledal po přezkoumání správnosti výroků usnesení Krajského soudu v Plzni, že požadavky Krajského soudu v Plzni na došetření věci obviněného v přípravném řízení nelze považovat za takové, aby odůvodňovaly postup podle § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu, když důkazy, které mají být provedeny k spolehlivému objasnění věci, lze opatřit a provést v řízení před soudem. S touto otázkou se Vrchní soud v Praze vypořádal v odůvodnění svého usnesení, na které v tomto směru odkazuje. K věci dále uvádí, že s ohledem na zásadu, že těžiště dokazování je v řízení před soudem, který může v daném případě v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti potřebné důkazy, tj. výslechy důležitých svědků, provést sám tak, že je podle svého uvážení předvolá a v hlavním líčení je vyslechne, popř. obstará jejich svědecké výpovědi cestou právní pomoci, a to takovým způsobem, aby byla umožněna účast obhájce na těchto úkonech, neshledal Vrchní soud v Praze důvody k vrácení věci do přípravného řízení. Dle sdělení Krajského soudu v Plzni byl navrhovatel propuštěn dne 4.3.1999 z vazby na základě usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4.3.1999, sp. zn. 33 T 8/98, které nabylo právní moci téhož dne. Krajský soud v Plzni se vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv, a z obsahu ústavní stížnosti a ze spisového materiálu Vrchního soudu v Praze, vyžádaného Ústavním soudem, sp.zn. 4 To 51/98, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak Ústavní soud již ustáleně judikuje, není Ústavní soud další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Takový zásah Ústavní soud v souzené věci neshledal. K námitce, uplatněné navrhovatelem ve vztahu k aplikaci ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu, nelze navrhovateli přisvědčit v tom, že by vrchní soud svůj postup řádně nezdůvodnil, ba právě naopak této otázce vrchní soud v odůvodnění svého usnesení věnoval náležitou a podrobnou pozornost. Ústavní soud neshledal důvod k zaujetí odchylného stanoviska od závěrů učiněných vrchním soudem. Stejně náležitě se vrchní soud vypořádal i s druhou v ústavní stížnosti namítanou skutečností, a to trváním důvodů vazby u navrhovatele. K tomu z usnesení vrchního soudu ze dne 25.8.1998, č.j. 4 To 51/98, Ústavní soud zjistil, že vrchní soud, který v této části zamítl stížnost stěžovatele podanou proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17.6.1998, č.j. 33 T 8/98, postupoval zcela v intencích § 192 a § 67 trestního řádu, když rozhodoval o dalším trvání vazby a jejích důvodech, když své rozhodnutí zdůvodnil tím, že obavu z chování obviněného způsobem uvedeným v § 67 písm. a) je třeba dovodit z konkrétních okolností případu, zejména z výše škody, 2

II. ÚS 461/98 která měla z jeho jednání hrozit, v důsledku čehož obviněnému hrozí uložení výrazného trestu odnětí svobody v rámci vysoké trestní sazby, kterou je ohrožen, přičemž reálnost obavy ve smyslu citovaného ustanovení opodstatňuje dále skutečnost, že obviněný je občanem N, kde má trvalé bydliště a rodinné zázemí, a důvod vazby předvídaný v § 67 písm. b) je odůvodněn zejména tím, že z obsahu spisu, konkrétně zadržené korespondence, vyplývá, že se obviněný pokusil o ovlivnění průběhu dokazování. K údajům zařazeným do textu ústavní stížnosti, jež se vztahují k průběhu vyšetřování, resp. k postupu vyšetřovatele, je Ústavní soud nucen konstatovat, že k nim ústavní stížnost nesměřuje, a nejsou proto předmětem řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že při rozhodování vrchního soudu došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a proto musel považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. 10. 2000 JUDr. Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací