Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)

Spisová značka

II. ÚS 474/02

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 26. 9. 2002Zpravodaj: Malenovský JiříTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2002:2.US.474.02
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - FO STĚŽOVATEL - FONapadený akt: rozhodnutí soudu rozhodnutí souduPodání: 10. 7. 2002Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce

Související judikatura

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Plný text

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelů A) MUDr. M. R., a B) J. R., obou zastoupených JUDr. J. M., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 5. 2001, čj. 8 C 162/2000-51, a Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2001, čj. 17 Co 505/2001-63, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 14 C 109/92, a v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnutí soudu prvého stupně potvrzeno. Domnívají se, že jimi byla porušena jejich práva, garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, který je usnesením ze dne 25. 4. 2002, čj. 20 Cdo 88/2002-74, pro nepřípustnost odmítl. Po přezkoumání všech skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené zákonem. Jak Ústavní soud opakovaně vyslovil (viz. např. I. ÚS 22/93, III. ÚS 40/93, I. ÚS 129/97), lze podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští (§ 237 až § 239 o.s.ř.). Z toho je třeba dovodit závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno je považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. Na znalosti mezí práva na dovolání musí Ústavní soud trvat již proto, že při podání ústavní stížnosti je stěžovatel povinně zastoupen osobou znalou práva - advokátem. V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě podat dovolání. Podle citovaného ustanovení § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb, o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Tím v projednávaném případě bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2001, čj. 17 Co 505/2001-63, které bylo právnímu zástupci stěžovatelů doručeno dne 6. 9. 2001. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána k přepravě dne 9. 7. 2002, je zřejmé, že návrh byl podán po lhůtě uvedené v ustanovení § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Na základě uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě, odmítnout. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2002 JUDr. Jiří Malenovský soudce zpravodaj

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací