Odůvodnění
Návrhem ze dne 16.10.1998, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 17.11.1998, a který navrhovatelka označila jako ústavní stížnost, se navrhovatelka domáhá, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Brně, aby nepokračoval v průtazích ve věci vedené u něj pod sp.zn. 15 Co 389/97, a aby v této věci neprodleně jednal a rozhodl.
Ve svém návrhu stěžovatelka uvedla, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12.6.1997, č.j. 31 C 156/96-54, vyhověl žalobě navrhovatelky a určil, že navrhovatelka je vlastníkem průmyslového objektu spolu s pozemkem parc.č. [parcela] a objektu bez č.p. vystavěného na pozemku parc.č. [parcela], který sám je ve vlastnictví jiné osoby než navrhovatelky a odpůrce, kterým byla v daném sporu společnost N., se všemi součástmi a příslušenstvím v obci B. a k.ú. Z. Proti tomuto rozsudku podal odpůrce odvolání, které došlo Městskému soudu v Brně dne 11.9.1997. Dne 22.9.1997 podala k odvolání své vyjádření navrhovatelka. Odvolací řízení je vedeno u Krajského soudu v Brně pod č.j. 15 Co 389/97. Do dne podání návrhu k Ústavnímu soudu nebylo v odvolacím řízení svoláno žádné jednání, ani nebylo vydáno žádné rozhodnutí. Stěžovatelka se domnívá, že nečinností odvolacího soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod na soudní a jinou právní ochranu.
Za KS se k věci vyjádřila předsedkyně JUDr. H.Z., která uvedla, že jediným důvodem dosavadní nečinnosti odvolacího soudu bylo to, že se v senátě 15 Co nacházelo v předmětné době
II. ÚS 479/98 (stav k 30.11.1998) 666 nevyřízených věcí, z nichž asi 200 věcí bylo starších než věc navrhovatelky. Protože senát 15 Co vyřizuje věci v zásadě podle jejich stáří, připadá vyřízení předmětné věci přibližně v úvahu v prvním čtvrtletí roku 1999, jak již soud sdělil navrhovatelce v odpověď na její předchozí stížnost. Krajský soud si je vědom, že lhůty k vyřízení odvolání jsou nepřiměřeně dlouhé, tento stav však způsobuje vysoký nápad věcí, kterému neodpovídá početní stav soudců odvolacích senátů. I když nedostatek soudců nemůže jít k tíži navrhovatelce a být překážkou na cestě k včasné soudní ochraně účastníka, jakékoliv přednostní vyřízení věci by se dělo na úkor věcí jiných, které by na vyřízení čekaly o to déle. Podle sdělení předsedkyně Krajského soudu v Brně ze dne 27.10.2000, vyžádaného následně Ústavním soudem, bylo ve věci, č.j. 15 Co 389/97, rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně dne 12.5.1999, a to tak, že se rozsudek soudu I. stupně zrušuje a věc se vrací k novému projednání a rozhodnutí. Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen. Ústavní soud, vycházeje z ústavní stížnosti a po seznámení se s obsahem obou vyjádření Krajského soudu v Brně, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není v době, kdy je projednávána, možno hodnotit jako důvodnou. Jestliže návrh podaný k Ústavnímu soudu směřuje proti nečinnosti Krajského soudu v Brně v konkrétním odvolacím řízení navrhovatelky a navrhuje se, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Brně nepokračovat v průtazích v řízení v předmětné věci za situace, kdy již krajský soud ve věci jednal a rozhodl, přičemž navrhovatel svůj návrh podaný k Ústavnímu soudu nevzal zpět, nelze, než hodnotit návrh jako zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. 1. 2001 JUDr. Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu