Odůvodnění
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění zák. č. 77/1998 Sb., protože se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 19. 12. 1997, se navrhovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 11. 1997, sp. zn. 1 Tvno 262/97. Tímto usnesením z podnětu stížnosti státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 1997, sp. zn. 2 Ntv 51/97, v trestní věci proti obviněnému stěžovateli, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 23/97. Nejvyšší soud ČR zrušil napadené usnesení a znovu rozhodl tak, že vazba stěžovatele se prodlužuje do 28. února 1998. 1
II.ÚS 480/97
Stěžovatel je stíhán pro závažnou úmyslnou trestnou činnost majetkového charakteru, kterou měla být způsobena škoda přesahující částku 30 mil. Kč. Podezření ze spáchání této trestné činnosti vůči stěžovateli v době rozhodování Nejvyššího soudu ČR stále trvalo.
Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 1997, č. j. 2 Ntv 51/97, proti kterému směřoval podnět stížnosti státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci vyplývá, že při hodnocení v té době stávající fáze řízení, dospěl i tento soud k závěru, že u obviněného stěžovatele nadále trvají důvody vazby podle § 67 písm. a), písm. b), písm. c) tr. ř., pro které byl vzat do vazby. Vrchní soud v odůvodnění citovaného rozhodnutí dále konstatoval, že vzhledem k hrozícímu vysokému trestu odnětí svobody je zcela konkrétními skutečnostmi odůvodněna obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu (vazební důvod dle § 67 písm. a) tr. ř. a s ohledem na četnost majetkových útoků, jichž se měl dopustit, je tu stejně odůvodněná obava, že bude pokračovat v trestné činnosti, pro níž je stíhán. Výpověď obviněného je v rozporu s některými důležitými důkazy, přičemž dosud nebyli vyslechnuti klíčoví svědci. Byla proto i oprávněná obava, že v případě propuštění na svobodu bude obviněný na dosud nevyslechnuté svědky působit (vazební důvod podle § 67 písm. b) tr. ř.).
Při hodnocení těchto skutečností vrchní soud poté vyvodil splnění jedné ze základních podmínek pro prodloužení vazby podle § 71 odst. 3 tr. F., t. j. , že propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně stíženo dosažení účelu trestního řízení.
Současně však tento soud konstatoval, že nebyla splněna další nutná podmínka spočívající v tom, že nemohlo být trestní stíhání ve dvouleté vazební lhůtě ukončeno pro obtížnost věci. Pro nesplnění jedné ze základních podmínek § 71 odst.3 tr. ř. vrchní soud citovaným usnesením prodloužení vazby obviněného zamítl.
II.ÚS 480/97
Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého usnesení se neztotožnil se závěrem vrchního soudu, pokud se týká nesplnění podmínky, spočívající podle § 71 odst.3 tr.ř. v tom, že trestní stíhání mohlo být skončeno ve dvouleté lhůtě. Obtížnost věci spatřuje Nejvyšší soud ČR v nutnosti provedení rozsáhlého a složitého dokazování, zvláště při potížích v pátrání po osobách, které nutno znovu vyslechnout. Nejvyšší soud ČR rovněž neshledal závažné průtahy v průběhu řízení, které by bránily dalšímu prodloužení vazby. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem s přihlédnutím ke složitosti věci a kumulaci všech důvodů vazby u obviněného prodloužil vazbu obviněnému do 28. 2. 1998.
Stěžovatel však popírá nutnost vazebních důvodů podle § 67 písm. a) - c) tr. ř. a poukazuje na skutečnost, že byl již jednou omylem okresním soudem z vazby propuštěn a sám dobrovolně se do ní vrátil. Pro opodstatnění své ústavní stížnosti cituje dále tři zahraniční rozsudky (bez uvedení soudního orgánu) a v usnesení Nejvyššího soudu ČR spatřuje porušení jeho lidského práva podle čl. 6 odst.1 Úmluvy.
Ústavní soud v řízení obecných soudů žádné porušení ústavnosti základního lidského práva a svobody ve vztahu vůči stěžovateli neshledal. Zákonnost jednání je garantována vzájemnou kontrolou tripartice orgánů činných v trestním řízení, t. j. policie, státního zastupitelství a soudu. Do jejich hodnotící činnosti Ústavní soud zasahovat nemůže, navíc, když žádný z těchto orgánů nepřekročil zákonem stanovené meze svých kompetencí.
Pokud se týká ustanovení cit. článku 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, nutno konstatovat, že ve věci stěžovatele nedošlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
II.ÚS 480/97
V neposlední řadě má stěžovatel možnost podle ustanovení § 145 odst.1 a
zvláště odst. 2 tr. ř. vznést novou stížnost okamžitě, jakmile ji bude moci opřít o nové skutečnosti a důkazy.
Ústavní soud byl proto nucen podle ustanovení § 43 odst.2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., v platném znění, ústavní stížnost odmítnout.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Iva Brožová předsedkyně II. senátu ÚS
V Brně dne 16. června 1998