Plný text
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti A. V., zastoupeného Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem v [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 2 To 91/2005, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 10 T 5/2005,
t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností podanou včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a také co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavním soudu (§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Usnesením Krajského soudu v Brně nebyla přijata nabídka peněžité záruky za stěžovatele a bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci pak byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na veřejné projednání věci v přítomnosti stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo být slyšen k důvodům omezení osobní svobody podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení uvedených základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že ve vazebním řízení nebyly plně uplatňovány zásady spravedlivého procesu spočívající v možnosti stěžovatele být slyšen před rozhodováním soudu o vazbě. Podle názoru stěžovatele přitom není rozhodující, zda se jedná o rozhodování o vazbě v přípravném řízení nebo v řízení před soudem, ať již na základě žádosti obviněného nebo při rozhodování soudu v zákonných lhůtách. Jak stěžovatel blíže specifikoval, nebyl slyšen k důvodům vazby ani před rozhodováním soudu prvního stupně dne 6. 6. 2005, ani před rozhodováním soudu stížnostního dne 3. 8. 2005. Podle stěžovatele neobstojí výklad Vrchního soudu v Olomouci, podle kterého byla dána stěžovateli možnost se před soudem k podmínkám vazby vyjádřit, dříve než došlo k nabytí právní moci rozhodnutí, a to při hlavním líčení, které se konalo po podání obžaloby dne 27. 6. 2005. Podle stěžovatele však nalézací soud rozhodoval o ponechání ve vazbě již 6. 6. 2005. Stěžovatel se proto domnívá, že mu měla být nejdříve dána možnost osobního slyšení před rozhodováním nalézacího soudu dne 6. 6. 2005 a následně měl být znovu slyšen před rozhodováním Vrchního soudu v Olomouci dne 3. 8. 2005. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Základem posuzované ústavní stížnosti je námitka stěžovatele týkající se absence jeho slyšení k důvodům vazby. V tomto směru je třeba konstatovat, že Ústavní soud se ve své rozhodovací činnosti v nedávné době opakovaně zabýval právem obviněného být při rozhodování o vazbě slyšen soudem jako procesní strana (srov. například nálezy sp. zn. I. ÚS 573/02, Pl. ÚS 45/04, IV. ÚS 269/05). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 17. 6. 2005 pod č. 239/2005 Sb.), Plénum Ústavního soudu uvedlo, že mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody náleží i právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 269/05 Ústavní soud judikoval, že účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, protože právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů. Z těchto závěrů ovšem nelze vyvozovat povinnost soudu konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jinak řečeno, slyšení obviněného má především význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Nelze proto považovat za porušení práva na slyšení, pokud se obecný soud seznámí s argumenty obviněného, resp. obžalovaného, k důvodům vazby například v rámci hlavního líčení. V daném případě bylo o ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodováno v době, kdy trestní řízení již dospělo do fáze po podání obžaloby (20. 5. 2005). Lze proto akceptovat názor traktovaný v odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, že v době po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně do rozhodování o stížnosti proti tomuto rozhodnutí měl stěžovatel opakovaně možnost se k důvodům vazby vyjádřit (27. 6. 2005, 13. 7. 2005). Pokud i poté byly shledány důvody ponechat stěžovatele ve vazbě, lze konstatovat, že tyto závěry, k nimž obecné soudy dospěly po slyšení stěžovatele, se vztahují i na předcházející rozhodování obecných soudů. Jestliže obecné soudy později - již po slyšení stěžovatele - dospěly k závěru, že trvají důvody vazby, znamená to, že nepochybně tyto důvody byly dány v době přijetí nyní napadených rozhodnutí. Jinak řečeno, případná absence slyšení stěžovatele před vydáním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, byla zhojena poté, co byl stěžovatel v hlavním líčení k důvodům vazby slyšen, a poté, co důvodnost vazby shledal i Vrchní soud Olomouci. Vzhledem k tomu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními nebyla porušena základní práva stěžovatele tak, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Ústavní soud poznamenává, že se nezabýval samotnými důvody omezení osobní svobody stěžovatele, neboť sám stěžovatel je v ústavní stížnosti nezpochybnil a ani netvrdil jejich protiústavnost. S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2005
Jiří Nykodým předseda senátu