Odůvodnění
Soudce zpravodaj podle ustanovení § 43 odst.1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb. návrh odmítl, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel ve své včas podané stížnosti uvádí, že Celní úřad v D. vyúčtoval stěžovateli platebním výměrem ze dne 19.3. 1996, č.j. 904/96, clo a daň z přidané hodnoty v celkové výši 159 835 Kč. Citovaný výměr stěžovatel napadl odvoláním, které však bylo rozhodnutím Oblastního celního úřadu v Č.B. ze dne 9.5. 1996, č.j. 1066/2-210/96, zamítnuto.
Navrhovatel využil možnosti podat opravný prostředek proti shora uvedenému rozhodnutí ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Tento obecný soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil oblastnímu celnímu úřadu k dalšímu řízení. '1
II.ÚS 489/97 Nově vydaný výměr č. 13/97 Celního úřadu v D. ze dne 4.3. 1997,č.j. 584/97, však korespondoval po věcné stránce se zrušeným výměrem, když z formální stránky byla opravena pouze adresa žalobce. Opravný prostředek proti napadenému správnímu rozhodnutí byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích zamítnut.
Důvodem, proč stěžovatel nemůže souhlasit jak s dotčeným správním rozhodnutím, tak i s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to jak po skutkové, tak právní stránce věci, je skutečnost, že stěžovateli bylo při odstavení vozidla pro poruchu jeho vozidlo i se zbožím odcizeno. Jednalo se o zboží na které podal stěžovatel jako přepravce při překročení české státní hranice celní deklaraci.
Stěžovatel tvrdí, že nemůže nést odpovědnost za nedodání zboží k příslušnému celnímu úřadu k proclení, pokud z probíhajícího trestního řízení je zřejmé, že pachatelé krádeže byli nalezeni. Souhlasí se závěry správních orgánů, že znění § 140 zák.č. 13/1997 Sb. (celní zákon), ve znění pozdějších předpisů, sice ukládá povinnost deklarantu dopravit zboží celnímu úřadu v místě určení, přesto však její nedodržení nemůže být sankcionováno, neboť k jejímu splnění nedošlo z objektivních důvodů.
Tuto situaci nezohlednil ani krajský soud, když přezkoumával vydané správní rozhodnutí a porušil tak svým rozhodnutím, podle názoru stěžovatele, jak ustanovení § 244 o.s.ř., tak i č1.2 odst.2,čl.4 odst.1, čl. 11 odst.3 a rovněž čl. 36 odst.1,2 Listiny základních práv a svobod.
Navrhovatel současně namítá porušení zásady rovnosti přístupu správních orgánů k účastníkům řízení v tom smyslu, že ve správním řízení nelze jen jednostranně chránit zájmy státu na úkor práv a právem chráněných zájmů ostatních subjektů při plnění jejich povinností.
2
II.ÚS 489/97
Navrhovatel proto žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť mu hrozí značná finanční újma a po skončeném řízení o ústavní stížnosti navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění rozsudku konstatoval, že Celní úřad v D. vydal dne 4.3. 1997 pod č. 13/97 platební výměr, č.j. 584/97, na clo, daň a ostatní poplatky v částce 150 835 Kč. Důvodem vyměření celních poplatků a daně byla skutečnost, že dne 7.10. 1995 stěžovatel dovážel zboží přes hranice, které mělo být do 10.10. 1995 dodáno na celnici P. Tuto povinnost však stěžovatel nesplnil a tím porušil zákonnou povinnost, vyplývající z ustanovení § 240 odst.1,2 o.s.ř. celního zákona.
Až dne 25.10. 1995 bylo Policií ČR Úřadu vyšetřování v Praze 4 oznámeno odcizení vozidla s přívěsem a deklarovaným nákladem. Pachatel krádeže nebyl zjištěn. Krajský soud v průběhu řízení neshledal nesoulad mezi skutkovými zjištěními celních orgánů a právním názorem vysloveným v rozhodnutí správního orgánu. Zdůraznil, že bylo zcela nepochybně prokázáno, že stěžovatel ( dříve žalobce) podal celní prohlášení vlastním jménem, v celním řízení zastával postavení deklaranta podle § 2 písm.n) celního zákona. Své povinnosti, stanovené mu ustanovením § 140 odst.1 zák.č. 13/1993 Sb., stěžovatel nesplnil a bylo proto nutno na něj pohlížet ve smyslu ustanovení § 238 odst.3, ve spojení s § 240 odst.3 písm.d) zák.č. 13/1993 Sb. jako na celního dlužníka.
Navrhovatel v podstatě v podané ústavní stížnosti argumentuje shodně jako v řízení o podaném opravném prostředku před krajským soudem, neboť zásadně odmítá názor, že by porušil své povinnosti ve vztahu ke shora citovaným ustanovením celního zákona a dovozuje, že osobou, která odňala zboží celnímu dohledu, může být pouze osoba pachatele, která odcizila deklarované zboží. 3
K tomuto názoru stěžovatele je nutno uvést, že deklarant (dovozce) je odpovědný za ochranu dováženého zboží proti ztrátě, odcizení, případně poškození a pokud této své zákonné povinnosti nedostojí, je nutno uvalit na jeho osobu povinnost uhradit clo. Existence této povinnosti je nezávislá na jakékoli nahodilé okolnosti, jakou je bezesporu odcizení zboží, a to i v případě, že bude známa osoba pachatele. V právním posouzení věci soudem proto nedošlo k žádnému pochybení, které by zakládalo důvod k tvrzenému porušení Listiny základních práv a svobod, včetně příslušného ustanovení o.s.ř.
V průběhu správního řízení byla rovněž dodržována ustanovení správního řádu (zák.č. 71/1967 Sb.) a stěžovateli nebylo při uplatňování jeho práv nijak bráněno, ani v pozdějším řízení soudním. Neúspěch v soudním sporu nelze rovněž považovat za porušení č1.36 odst.1 Listiny základních práv a svobod.
Závěrem soudce zpravodaj odkazuje na platnou judikaturu Ústavního soudu (viz nález sp. zn. I.ÚS 95/96 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek 5 rob. 1996-první díl pod č. 69).
S ohledem na tyto uvedené skutečnosti soudce zpravodaj podanou ústavní stížnost jako zcela neopodstatněnou odmítl.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu
'V Brně dne 26.1. 1998