Odůvodnění
Stěžovatelka napadla ústavní stížností postup Policie České republiky, kterým bylo podle jejího tvrzení zasaženo do jejích ústavně zaručených práv. Tento zásah měl spočívat v tom, že: a) stěžovatelka měla neshody ohledně plnění smlouvy o obchodním zastoupení s jednatelem společnosti E., M.M. Ten jí adresoval řadu výhružných dopisů a odvolával se na známé u policie. Poté jí několikrát do bytu telefonovali muži, kteří se vydávali za "policii" a domáhali se rozhovoru se stěžovatelkou; b) stěžovatelka si na den 26. 12. 1997 zakoupila zpáteční letenku do V. s návratem 25. 1. 1998. Byla řádně odbavena na let v 10.20. V 9.30 k ní podle jejího tvrzení přistoupil příslušník policie ve stejnokroji bez čísla a dva muži v civilním oděvu, kteří se měli představit jako "kriminální policie". Dotazovali se jí na styky s M.M. a na to, zda již zaplatila náhradu škody, kterou na ní požadoval. Když požadovala, aby mohla zatelefonovat právnímu zástupci a tlumočníkovi, mělo jí být sděleno, že je to zbytečné, že je na nic nepotřebuje. Poté však směla zatelefonovat tlumočnici. Policisté jí měli sdělit, že dokud si nevyřeší své vztahy s M.M., tak nikam nepoletí a měli jí zabránit v odletu. Policista ve stejnokroji jí přeškrtnul v cestovním dokladu razítko označující přechod státní hranice, doplnil úředním kulatým razítkem, ručně připsal "let zrušen" a totéž provedl na tiskopisu víza. Poté policisté vrátili stěžovatelce všechny doklady a se slovy, ať si co nejdříve vyřeší své obchodní vztahy, odešli. Se stěžovatelkou nebyl sepsán žádný protokol o úředním jednání podle § 22 správního řádu, ani o podání vysvětlení podle § 12
11. ÚS 491/97 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ani úřední záznam podle § 158 odst. 3 tr.ř., nebylo jí sděleno obvinění podle § 160 odst. 1 tr.ř., nebyla zadržena podle § 76 tr.ř., ani zajištěna podle § 14 a § 15 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, tedy neproběhlo nic, co by nasvědčovalo tomu, že se jednalo o legální úřední postup. Nebyl jí odebrán cestovní doklad, ani jí nebylo zrušeno vízum podle § 12 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR. Podle stěžovatelky tak postup policistů, kteří jí zabránili v odletu, měl povahu soukromé svévole, ke které policisté zneužili svoji pravomoc, tuto pravomoc překročili, přičemž bez zákonného důvodu omezili její osobní svobodu, aniž s ní provedli jakýkoli úřední úkon, předvídaný a připuštěný zákonem. Tím bylo bez zákonného důvodu zasaženo do jejího práva na nedotknutelnost osoby a osobní svobodu podle čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále byl vůči ní porušen čl. 2 odst. 2 Listiny a konečně čl. 14 odst. 2 Listiny. Protože k tomu došlo jinak než rozhodnutím, nedisponovala stěžovatelka procesními opravnými prostředky proti tomuto zásahu a podala přímo ústavní stížnost. Ústavní stížnost byla podána včas, k tomu oprávněnou osobou a splňovala potřebné náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud si proto vyžádal vyjádření účastníka řízení a předložení příslušné dokumentace vedené v této věci. Za Policii ČR odpověděl pplk. J.S., který uvedl, že účastník se vyjádří po důkladném prošetření záležitosti, neboť obdobná stížnost byla podána stěžovatelkou v zastoupení pracovníka K. právní podpory M.Š. Následně byl předložen spis vedený v této věci Policie ČR, oddělení stížností a kontroly, č. j. PSP-31/OSK-St-98. Z tohoto spisu bylo zjištěno, že na základě stížnosti na nezákonné omezování osobní svobody, která je téměř doslova totožná s ústavní stížností, bylo provedeno obsáhlé šetření, kterým byly zjištěny skutečnosti s podstatným dopadem pro hodnocení ústavní stížnosti. Pro ústavní soud bylo rozhodující posouzení následujících otázek: - zda šlo o úřední jednání, které lze přičítat veřejné moci; - zda toto jednání mělo opodstatnění či zda bylo svévolné; - jestliže ano, zda jím bylo zasaženo do základních práv; - zda tento zásah dosáhl úrovně porušení základních práv v rámci kontextu jednání; - zda jsou dány podmínky pro odstranění následků zásahu. Vyšetřováním bylo zjištěno, že dne 16. 12. 1997 skutečně podal jménem společnosti E. M.M. trestní oznámení pro podezření z trestného činu podvodu, kterého se měla dopustit stěžovatelka tím, že s vědomím toho, že nebude plnit obchodní smlouvu o zajišťování prodeje letenek na charterové lety do H., za účelem zisku, uvedla tuto společnost v omyl, přičemž škoda ke dni podání oznámení měla přesáhnout 13.000.000,Kč. Opis oznámení byl doručen 19. 12. 1997 Sekci cizinecké policie. V době, kdy mělo dojít k tvrzenému zásahu do jejích základních práv a svobod, již v této věci probíhalo šetření kriminální policie. Nebylo však zahájeno trestní stíhání stěžovatelky formou sdělení obvinění (§ 160 odst. 1 tr.ř.), které by založilo postup podle § 12 odst. 2 písm. b) zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR a stěžovatelka nebyla vedena v seznamu hledaných osob, ani vůči ní nebyla učiněna blokace. Z výpovědí vyšetřovaných členů cizinecké policie a svědků pracujících v inkriminované době na letišti v P. bylo především zjištěno, že tři příslušníci této policie pod vedením mjr. JUDr. P.Ř., který byl vedoucím OPK 2 SCP, byli informováni o tom, že na stěžovatelku bylo 2
Ii. ÚS 491/97 podáno trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 tr.z. Stěžovatelku, která byla právě volána k přepážce informací, vyhledali (jeden v uniformě, dva v civilu označeni kartami cizinecké policie se jménem a ČOZ) a vedoucí OPK 2 se jí dotázal na její problémy se společností E. Na to zneklidněná stěžovatelka zavolala telefonem své spolupracovnici, které bylo telefonicky vysvětleno, o co se jedná. Nebyl proveden žádný úřední zásah, kterým by mělo být vrchnostensky zamezeno odletu stěžovatelky, ani jí v tom nebylo bráněno fyzickým násilím. Stěžovatelka po dalším telefonickém hovoru měla prohlásit, že věc uvede do pořádku, a požádala příslušníky cizinecké policie o pomoc k vyřízení letenky tak, aby mohla odletět později. Věc se udála v pátek a poznámka "let zrušen" je běžným postupem podle Směrnice pro odbavování cestujících, kterým se v dokladech řeší situace, když cestující let zruší. Let tak byl za asistence mjr. JUDr. P.Ř. přeložen o tři dny později. Věc byla zaznamenána do Knihy událostí (č. 1. 34 a 48 stížnostního spisu). Z výpovědí svědků, kteří byli u překnihování letu, vyplynulo, že na stěžovatelku nebyl činěn žádný nátlak a jednala dobrovolně (svědkyně Š., č. l. 33 stížnostního spisu) a změně se nijak nebránila (svědkové H. a L., č. 1. 33 stížnostního spisu). Ústavní soud nepřehodnocoval hodnocení důkazů kontrolními orgány Policie ČR, proti kterým ani konečně ústavní stížnost nesměřuje, neboť byla podána souběžně se stížností podle vyhlášky č. 150/1958 Ú.1. Nic však v případě nesouhlasu s vyřízením této stížnosti stěžovatelce nebránilo, aby svou ústavní stížnost v tomto směru doplnila, když zprávu o vyřízení obdržela v červenci 1998. Zůstala však nečinná. Na tomto základě došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Pokud jde o tvrzení v bodě a), jde o pouhá tvrzení bez jakýchkoli důkazů. Navíc jde o věc, jejíž vyšetření v žádném případě nespadá do příslušnosti Ústavního soudu. Pokud jde o hlavní obsah stížnosti, došel ústavní soud k závěru, že uvedení příslušníci jednali úředně jako představitelé orgánu veřejné moci. Jejich jednání tak bylo způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky. K tomu však nedošlo, neboť z uvedených skutečností plyne, že sice nejednali zcela v souladu se zákonem č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, nikoli však způsobem, který by byl porušením ústavních předpisů. Neinformovali stěžovatelku o tom, že ji žádají o vysvětlení, podle jakého předpisu a z jakých důvodů, a navíc (podle jejich tvrzení, které nebylo svědecky vyvráceno) na její žádost nad rámec svých služebních povinností asistovali při překnihování jejího letu. Naopak nedostáli svým povinnostem v tom, že nakonec upustili od podání vysvětlení, když se stěžovatelka rozhodla odlet odsunout a věc se společností E. dát do pořádku. Přitom důvody pro další úřední postup (podezření z trestného činu a obava, že se stěžovatelka hodlá vyhnout trestnímu stíhání) přes její ujištění stále trvaly. Ústavní soud však není příslušný hodnotit porušení služebních předpisů v rámci Policie ČR, nýbrž jen ve vztahu ke stěžovatelce. Tento "sousedský" přístup a vměšování se do vztahů dvou obchodních společností (doporučení, aby si stěžovatelka své vztahy uvedla do pořádku) byl hodnocen negativně Policií ČR, která v tomto bodě stížnosti podle vyhlášky č. 150/1958 Ú.1. vyhověla. To však nelze považovat za tak extrémní vybočení z pravidel jednání policie, které by bylo možno hodnotit jako porušení ústavních práv a svobod zaručených v čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 14 odst. 2 Listiny ve spojení s jejím čl. 2 odst. 2. Šlo o nesprávný úřední postup na úrovni zákona (§ 6 odst. 1 zákona č. 283/[PSČ obec].), nikoli neústavní zásah, neboť se nepodařilo prokázat tvrzení o tom, že by jí bylo výše popsaným způsobem (úřední rozhodnutí, fyzicky) bráněno v odletu. V této souvislosti se připomíná, že sama Policie ČR kromě omluvy rovněž v podání zprávy o vyšetření stížnosti stěžovatelku vyzvala, aby uplatnila nárok na náhradu škody, pokud jí nějaká vznikla. Rovněž 3
II. ÚS 491/97 tak tvrzené odmítnutí přítomnosti právního zástupce nelze považovat za porušení práva stěžovatelky na právní pomoc (srov. nález II. ÚS 98/95 - Sbírka nálezů a usnesení ústavního soudu ČR, sv. 5, nález č. 42), neboť policejní orgán nakonec od podání vysvětlení upustil. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl jako zjevně neopodstatněnou. P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. září 1999 JUDr. Vojtěcha Cepl předseda senátu Ústavního soudu