Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FTV Prima, spol. s. r. o., sídlem [adresa] Praha 8-Libeň, právně zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2018 č. j. 5 Co 57/2018-65, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť je přesvědčena, že uvedené rozhodnutí je v rozporu s jejími ústavně garantovanými právy podle čl. 34 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a dalších předložených listin Ústavní soud zjistil, že v současnosti probíhá soudní řízení mezi stěžovatelkou a společností M7 Group S. A., sídlem [adresa] (dále jen "žalovaná"). Žalovaná provádí prostřednictvím služby Skylink na základě smluvního vztahu distribuci vymezených televizních programů žalované svým slovenským a českým zákazníkům jako koncovým uživatelům, a to prostřednictvím prodeje dekódovacích karet a jejich aktivace ve spojení se satelitním přijímačem, resp. dekódovacím modulem. V rámci uvedeného řízení podala stěžovatelka návrh na vydání předběžného opatření (§ 74 a násl. občanského soudního řádu), jímž měla být žalované uložena povinnost zablokovat u dekódovacích karet, které byly prodávány na území Slovenské republiky, přístup k televizním programům stěžovatelky. Měla totiž za to, že žalovaná poskytuje své služby v rozporu se smluvními podmínkami a zpřístupňuje televizní programy stěžovatelky nejen na území České republiky, nýbrž i na území Slovenské republiky, ačkoli k tomu není oprávněna. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 20. 6. 2018 č. j. 1 Nc 7/2018-13 návrhu stěžovatelky vyhověl, aniž by své rozhodnutí odůvodnil (§ 169 odst. 2 občanského soudního řádu). Vrchní soud k odvolání žalované změnil rozhodnutí prvostupňového soudu a návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu].
3. Stěžovatelka svou ústavní stížností brojí proti rozhodnutí vrchního soudu o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření. Namítá, že a) napadené usnesení postrádá řádné a adekvátní odůvodnění, pročež je nepřezkoumatelné, b) vrchní soud se nevypořádal s námitkami stěžovatelky, c) nezohlednil autorská práva stěžovatelky, d) neadekvátně aplikoval judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále též "SDEU"), e) postupoval překvapivým a nepředvídatelným způsobem, neboť došlo k zásadní změně právního názoru vůči právnímu názoru vyjádřenému prvostupňovým soudem, aniž by odvolací soud tento postup odůvodnil, f) došlo k průtahům k řízení a g) jelikož "není možné opakovaně požadovat předběžnou ochranu základních práv stěžovatelky," stěžovatelka je nucena vyčkávat rozhodnutí ve věci samé a v mezidobí trpět porušování svých práv ze strany žalované.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014; usnesení sp. zn. III. ÚS 337/16 ze dne 15. 11. 2016]. Je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole [srov. nálezy ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a ze dne 1. září 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527); usnesení sp. zn. I. ÚS 3257/19 ze dne 5. 11. 2019]. Ústavní soud tudíž provádí u rozhodnutí o předběžných opatřeních pouze omezený test ústavnosti.
7. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při rozhodování o takovém návrhu, kdy může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků, se tedy soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.
8. Úvodem Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí mělo zákonný podklad dle čl. 2 odst. 2 Listiny a bylo vydáno soudem příslušným k rozhodnutí ve věci dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka ostatně tyto skutečnosti nikterak nerozporuje. Ústavnímu soudu proto zbylo posoudit, zda se vrchní soud při rozhodování nedopustil ústavně reprobované svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, 3 Listiny.
9. Nejprve Ústavní soud zkoumal, zda je napadené rozhodnutí odůvodněno řádně, zda se vrchní soud náležitě vypořádal s argumenty stěžovatelky a zda v rámci toho nedošlo k (hrubé) dezinterpretaci závěrů vyplývajících z judikatury Soudního dvora Evropské unie, konkrétně rozsudku velkého senátu SDEU ze dne 4. 10. 2011 ve spojených věcech sp. zn. C-403/08 (Football Association Premier League Ltd a další proti QC Leisure a další) a sp. zn. C-429/08 (K. M. proti Media Protection Services Ltd). Ústavní soud dospěl k závěru, že odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu považuje za řádné, dostatečně podrobné, srozumitelné a logické. Je zřejmé, že odvolací soud vzal v potaz argumenty uplatněné stěžovatelkou i žalovanou, vyjádřil se k nim a v případě, že se s nimi neztotožnil, vysvětlil, jaké důvody jej k tomuto vedly. Nezanedbatelnou pozornost přitom věnoval otázce, zda na věc dopadají závěry vyplývající z rozsudku velkého senátu SDEU ve věci K. M. a případně jaký to má význam pro posouzení opodstatněnosti návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření. Konkrétně uvedl, že podmínky pro nařízení předběžného opatření splněny nejsou, nelze-li považovat za osvědčený nárok samotný. Pakliže se stěžovatelka dovolává u soudu smluvních ustanovení, která omezují distribuci televizních programů prostřednictvím služby Skylink pouze na území České republiky a naopak vylučují distribuci na území Slovenské republiky, dovolává se ujednání rozporných s čl. 101 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie, jak byl vyložen v rozsudku ve věci K. M.. Navíc dle vrchního soudu nebylo ani dostatečně osvědčeno, že se ze strany žalované jednalo o aktivní prodej. Vrchní soud tudíž uzavřel, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření podle § 74 násl. občanského soudního řádu. Podle Ústavního soudu tyto závěry vrchního soudu nevybočují z ústavněprávních limitů a nenesou jakékoliv známky svévole.
10. Dále se Ústavní soud zabýval otázkou, jestli je napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutím překvapivým. Z nyní posuzované ústavní stížnosti přitom vyplývá, že překvapivost napadeného rozhodnutí má dle názoru stěžovatelky spočívat v tom, že odvolací soud se měl odchýlit od právního názoru prvostupňového soudu a rozhodnout v neprospěch stěžovatelky. Ústavní soud nicméně připomíná, že o překvapivé rozhodnutí se jedná tehdy, pokud účastníci řízení nedostanou příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů [nález sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23), body 14 a 15] nebo k odlišnému právnímu hodnocení [nález sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008 (N 134/50 SbNU 181), bod 15]. Zákaz překvapivých rozhodnutí tedy znamená, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat [nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99), bod 42]. Z obsahu napadeného rozhodnutí a dalších příloh ústavní stížnosti nicméně vyplývá, že stěžovatelka nejenže dostala šanci vyjádřit se ke všem podstatným skutkovým i právním otázkám, ale tuto šanci plně využila. Ze samotného faktu, že vrchní soud její argumenty posléze nepovažoval za přiléhavé, nelze dovozovat, že jeho rozhodnutí je překvapivé a tudíž i protiústavní.
11. Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatelky stran údajných průtahů v řízení. Především z ústavní stížnosti neplyne, že by se stěžovatelka domáhala ochrany svých práv (např. prostřednictvím stížnosti na průtahy v řízení podle § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) kdykoliv před podáním ústavní stížnosti. Ústavní soud se proto touto námitkou nemohl zabývat. Nad rámec toho pak Ústavní soud podotýká, že stěžovatelkou tvrzenou délku řízení před odvolacím soudem (4 měsíce) lze s ohledem na okolnosti případu a složitost věci jen stěží považovat za zcela nepřiměřenou.
12. Co se týče námitky údajně nedostatečného zohlednění autorských práv stěžovatelky, Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření nelze ztotožňovat s rozhodnutím ve věci samé, neboť v obou typech řízení se zjišťují a prokazují odlišné skutečnosti a existují odlišné předpoklady pro vydání toho kterého typu rozhodnutí (v podrobnostech viz bod 5 napadeného usnesení vrchního soudu). Po obecných soudech proto nelze spravedlivě požadovat, aby komplexním a vyčerpávajícím způsobem posoudily důvodnost žaloby již v rámci rozhodování o předběžném opatření; k tomuto účelu slouží především řízení ve věci samé a následně pak meritorní rozhodnutí soudu. Navíc nelze vyloučit, že stěžovatelka bude nakonec v řízení úspěšná a jejím základním právům dle čl. 34 odst. 1 Listiny bude poskytnuta ochrana v takové míře a podobě, jakou požaduje, neboť rozhodnutí o předběžném opatření nikterak nedeterminuje meritorní rozhodnutí soudu.
13. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že důvodnou neshledal ani námitku stran tvrzené nemožnosti domoci se předběžné ochrany proti nezákonnému zásahu žalované do práv stěžovatelky až do pravomocného rozhodnutí ve věci. Budou-li pro to dány podmínky, stěžovatelka může podat návrh na vydání předběžného opatření znovu.
14. Jelikož Ústavní soud nedospěl k závěru, že napadené usnesení vrchního soudu nemělo zákonný podklad, bylo vydáno nepříslušným orgánem nebo nese známky svévole, podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2019
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu