Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace PATRIOT, spol. s r. o., sídlem [adresa] Brno, zastoupené Mgr. Markem Šimkou, advokátem, sídlem [adresa] Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 161/2025-110 ze dne 22. ledna 2026, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, statutárního města Opavy, sídlem [adresa] Opava, a obchodní korporace AŽD Praha s. r. o., sídlem [adresa] Praha 10 - Záběhlice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, tvrdí, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv.
2. Stěžovatelka u prvního vedlejšího účastníka (úřad) navrhla, aby podle § 254 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, zakázal druhému vedlejšímu účastníkovi a třetí vedlejší účastnici plnit smlouvu, kterou mezi sebou uzavřeli. Zároveň navrhla, aby úřad vyloučil odkladný účinek rozkladu.
3. Úřad vydal rozhodnutí, jímž vyhověl stěžovatelčinu návrhu a zakázal plnit smlouvu (výrok I), zároveň však nevyhověl návrhu na vyloučení odkladného účinku rozkladu (výrok II).
4. Druhý vedlejší účastník a třetí vedlejší účastnice se proti rozhodnutí úřadu bránili rozkladem. Stěžovatelka podala proti výroku II rozhodnutí úřadu správní žalobu.
5. Krajský soud v Brně měl stěžovatelčinu žalobu za přípustnou. Vyhověl stěžovatelčinu návrhu a nařídil předběžné opatření, jímž zakázal druhému vedlejšímu účastníkovi a třetí vedlejší účastnici plnit smlouvu, kterou mezi sebou uzavřeli.
6. Předseda úřadu vyhověl rozkladům druhého vedlejšího účastníka a třetí vedlejší účastnice a zrušil rozhodnutí úřadu včetně jeho výroku II, který byl závislým na rušeném výroku I, jímž bylo zakázáno plnit smlouvu. Krajský soud na to reagoval usnesením č. j. 62 Af 10/2025-479 ze dne 25. července 2025, jímž odmítl stěžovatelčinu žalobu (výrok I), neboť přezkoumávaný výrok rozhodnutí úřadu byl zrušen, a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
7. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud rozhodl o stěžovatelčině kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu č. j. 62 Af 10/2025-479 tak, že zrušil výroky I až III tohoto usnesení (výrok I), odmítl stěžovatelčinu žalobu proti výroku II rozhodnutí úřadu a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). Podle Nejvyššího správního soudu byla stěžovatelčina žaloba nepřípustná, neboť proti výroku II rozhodnutí úřadu mohla stěžovatelka podat rozklad, což neučinila.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud porušil princip dvojinstančnosti a že se nevypořádal s její argumentací, kterou se bránila proti usnesení krajského soudu. Podle stěžovatelky správní řád vylučuje, aby o vyloučení odkladného účinku rozkladu bylo rozhodnuto dodatečně. Z toho stěžovatelka dovozuje, že rozklad proti výroku II rozhodnutí úřadu nebyl efektivní opravný prostředek, který měla vyčerpat. Napadený rozsudek považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelný, neboť se Nejvyšší správní soud nevypořádal se skutkovými okolnostmi posuzované věci.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
10. Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovatelčině námitce, že je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Tato vada se týká situací, kdy z odůvodnění rozhodnutí nejsou zřejmé důvody rozhodnutí, což účastníkům znemožňuje proti tomuto rozhodnutí formulovat námitky. V posuzované věci je zřejmé, proč měl Nejvyšší správní soud stěžovatelčinu žalobu za nepřípustnou, a stěžovatelka tak nebyla zbavena možnosti proti rozsudku formulovat námitky.
11. Z čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ani jiného ustanovení ústavního pořádku neplyne právo na rozhodování ve správním soudnictví ve dvou instancích. Obdobné právo existuje výlučně v trestním řízení (čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). V posuzované věci je podstatné to, zda nebylo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu překvapivé. V bodě 32 napadeného rozsudku však Nejvyšší správní soud vysvětlil, že otázka přípustnosti žaloby byla již předmětem posuzování krajského soudu při rozhodování o předběžném opatření a Nejvyššímu správnímu soudu tak byla známa stanoviska stran řízení.
12. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je založen na právním názoru, že stěžovatelka nevyčerpala opravný prostředek ve správním řízení, a proto byla její správní žaloba nepřípustná. Tento právní názor vychází z výkladu § 85 odst. 4 správního řádu.
13. U výkladu podústavního práva podaného Nejvyšším správním soudem jakožto vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, jehož posláním je zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (§ 12 odst. 1 soudního řádu správního), může Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti posuzovat pouze, zda není v rozporu s ústavně zaručenými základními právy stěžovatelky. Takový rozpor Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
14. Stěžovatelčina teze, že rozhodnutí o návrhu na vyloučení odkladného účinku rozkladu představuje integrální část rozhodnutí ve věci a nemůže být učiněno dodatečně, nepřestavuje ústavněprávní argument, který by zpochybnil ústavnost výkladu přijatého Nejvyšším správním soudem. Nadto by podle stěžovatelčiny logiky nemohlo být rozhodnutí úřadu přezkoumáváno ani ve správním soudnictví, neboť případné vyhovění stěžovatelčině žalobě by vedlo k tomu, že by úřad musel znovu, samostatně, rozhodnout o návrhu na vyloučení odkladného účinku rozkladu.
15. Stěžovatelčiny výhrady k efektivitě řízení před úřadem se míjí s předmětem řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatelka tvrdí, že pro účinnou ochranu jejích práv je třeba, aby zásah v podobě zákazu plnit smlouvu přišel co nejrychleji. V této souvislosti zmiňuje, že již prvotní rozhodnutí o zákazu plnit smlouvu přišlo až po několika měsících, kdy mohla třetí vedlejší účastnice pokračovat v plnění smlouvy. Kdyby stěžovatelka dosáhla zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, ke zkrácení řízení o jejím návrhu učiněném před úřadem by to vést nemohlo. Tvrdí-li stěžovatelka, že délka řízení před úřadem byla nepřiměřená, může tuto námitku uplatnit v řízení o náhradě újmy způsobené nesprávným úředním postupem.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. března 2026
Pavel Šámal v. r. předseda senátu