Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelů A. F. a J. F., zastoupených advokátkou JUDr. I. H., o návrhu na zrušení ustanovení §§.4 a 19 zák. č. 42/1992 Sb., t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatel A. F. se obrátil na Ústavní soud ve svém podání došlém Ústavnímu soudu dne 16. 8. 1993, které formuloval jako žalobu na Poslaneckou sněmovnu České republiky ohledně odmítnutí navrhovatelova podnětu k novelizaci transformačního zákona.
Přípisem Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 12. 1993 byl navrhovatel poučen o náležitostech podání k Ústavnímu soudu, upozorněn na vady podání a vyzván k jejich odstranění.
Dne 9. 2. 1994 podal navrhovatel návrh prostřednictvím právní zástupkyně JUDr. I. H., k němuž se dále připojila i jeho manželka, J. F. Návrh je formulován jako ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení §§ 4 a 19 zák. č. 42/1992 Sb.
Navrhovatelé tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jejich ústavním zákonem zaručené právo vlastnické a právo na dědění, které vyplývá z Listiny základních práv a svobod čl. 11 odst. 1.
Zásah orgánu veřejné moci přitom navrhovatelé spatřují v nečinnosti Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a neuvedení do souladu zák. č. 42/1992 Sb., s Listinou základních práv a svobod, ačkoliv k tomu navrhovatelé dali podnět.
Navrhovatelé se domáhají, aby Ústavní soud 1) vyhověl ústavní stížnosti a vyslovil v nálezu, že bylo porušeno v Listině základních práv a svobod čl. 11 odst. 1 zakotvené a ústavně zaručené vlastnické právo a právo na dědění majetku, a že k porušení těchto práv došlo neodstraněním a nedořešením okruhu oprávněných osob v ust. § 19 zák. č. 42/1992 Sb. a 2) vyhověl návrhu na zrušení ustanovení §§ 4 a 19 zák. č. 42/1992 Sb.
K tomu je třeba konstatovat následující: Ačkoliv je návrh formulován jako ústavní stížnost, nesplňuje náležitosti ústavní stížnosti dle § 72 odst. 1 písm. a) zák. čís. 182/1993 Sb. Zákonodárná moc dle Ústavy České republiky plně náleží Parlamentu ČR a schválení či neschválení nové zákonné právní úpravy není zásahem orgánu veřejné moci tak, jak je v § 72 zák. č. 182/1993 Sb. chápán.
Svým obsahem není návrh ústavní stížností, ale návrhem dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
Ústavní soud přezkoumal náležitosti návrhu navrhovatelů a dospěl k závěru, že jde o návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou (§ 43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/93 Sb.), neboť návrhy na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení Ústavním soudem je oprávněn dle ustanovení § 64 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb. podat pouze a) prezident republiky, b) skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů, c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, d) ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 tohoto zákona. Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než návrh navrhovatelů dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 1994
Prof. JUDr. Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu