Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., "proti rozhodnutí či jinému zásahu Nejvyššího správního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. Na 246/2009 a Městské státní zastupitelství Brno v řízení vedeném pod sp. zn. 6 ZN 198/2009", takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 24. 2. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, jež nesplňovala základní formální náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel, jenž byl ze strany Ústavního soudu poučen o formálních náležitostech kladených na ústavní stížnosti mnohokrát, se tentokráte na Ústavní soud obrátil poté, co mu byl Českou advokátní komorou určen advokát (k tomu, aby posoudil přípustnost a důvodnost ústavní stížnosti).
Ústavní stížnost doručená Ústavnímu soudu nebyla sepsána advokátem stěžovatele, neboť jak sdělil advokát Ústavnímu soudu, stěžovatel "podání mnou sepsané stížnosti jako advokátkou určenou Českou advokátní komorou si nepřeje." Proto advokát stěžovatele pouze zaslal ústavní stížnost sepsanou výlučně stěžovatelem.
Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel není zastoupen v souladu s § 30 zákona o Ústavním soudu, neboť povinné zastoupení před Ústavním soudem je třeba posuzovat nikoli čistě formalisticky, ale materiálně. Ústavní stížnost musí tedy být advokátem skutečně sepsána - srov. k tomu přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu [sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471)], kde je mj. konstatováno: "Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení. Smysl a účel institutu povinného zastoupení podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. lze spatřovat i v univerzálnosti řízení před Ústavním soudem z hlediska návaznosti na jiné druhy procesního řízení." Stěžovatel evidentně respektuje zákon o Ústavním soudu a shora popsaným způsobem se jej snaží obejít. Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout v souladu s § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2010
Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj