Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 9. 8. 2002, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2002, č. j. Ncd 165/2002-1379, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 30. 5. 2002, č. j. Ncd 165/2002-1379, Vrchní soud v Praze rozhodl, že věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 10 P 174/96 se nepřikazuje jinému soudu téhož stupně.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vrchní soud ve svém rozhodnutí nezdůvodnil, proč právě stěžovatelčin případ nespadá do kategorie případů, u kterých je možno rozhodnout kladně o přikázání jinému soudu. V napadeném rozhodnutí se vrchní soud podle stěžovatelky nezabýval ani námitkami stěžovatelky.
Ústavní soud je především nucen konstatovat, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit, a proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze vyplývá, že stěžovatelka podáním u tohoto soudu uplatnila námitky podle ust. § 14 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a současně v případě, že nadřízený soud bude mít za to, že postup Obvodního sudu pro Prahu 3 je nestranný, navrhla, aby věc byla přikázána jinému soudu v oblasti působnosti Krajského soudu v Praze podle ust. § 12 odst. 2 o. s. ř. Návrh odůvodňovala zejména tím, že uvedený soud se jí nejeví jako nezávislý a nestranný, jestliže léta rozhoduje o jejích návrzích na výkon rozhodnutí.
Vrchní soud ve svém rozhodnutí poukázal na skutečnost, že o námitkách matky (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelky) souvisejících s postupem podle ust. § 14 odst. 1 o. s. ř., bylo již rozhodováno Městským soudem v Praze.
Pokud jde o návrh matky na přikázání věci podle ust. § 12 odst. 2 o. s. ř., tento Vrchním soudem v Praze nebyl rovněž shledán důvodným, neboť podle uvedeného ustanovení, uvedl Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí, se za důvody vhodnosti odůvodňující takovýto postup považují zpravidla okolnosti umožňující rychlejší a hospodárnější projednání věci jiným než ze zákona příslušným soudem. Takové okolnosti a ani důvody uváděné matkou pro navrhovaný postup nesvědčí, uzavřel vrchní soud.
Dle rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 144/2000, předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti podle ust. § 12 odst. 2 o. s. ř., je (typicky) existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba - jako výjimku - vykládat restriktivně.
Ústavní soud rovněž v uvedeném rozhodnutí odkázal na své dřívější rozhodnutí, sp. zn. IV. ÚS 222/96, ve kterém zaujal stanovisko, že pokud soud přikáže věc jinému soudu podle ust. § 12 odst. 2 o. s. ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud nezjistil, že by ze strany jednajícího soudu byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny nebo čl. 90 Ústavy, který je ostatně pouze institucionální zárukou práva na spravedlivý proces.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl předseda senátu V Brně dne 8. října 2002