Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti M. Ch., zastoupeného JUDr. E. J.,proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. dubna 1999, č. j. C 284/95-52, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 27. 3. 2000, č. j. 4 C 248/95-72, takto :
Výrok
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. dubna 1999, č. j. C 284/95-52, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 27. 3. 2000, č. j. 4 C 248/95-72, po připuštění změny žaloby bylo zastaveno řízení ohledně částky 99. 365,- Kč s příslušenstvím. Ve věci navrhovaného přezkumu rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby ČR vyslovil však soud I. stupně svou věcnou nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému.
Stěžovatel se odvolal pouze proti výroku, kterým bylo soudem I. stupně zastaveno řízení o částku 99.365,- Kč s příslušenstvím. Nesouhlasil s názorem, že k projednání uplatněného nároku, v daném případě vyplacení tzv. odchodného po skončení služebního poměru, nemá soud pravomoc. Odvolací soud v této části usnesení soudu I. stupně ve výroku o zastavení řízení a ve výroku o nákladech řízení potvrdil.
Ve zdůvodnění svého usnesení odvolací soud dovodil, že je nepochybné, že žalobce-stěžovatel, uplatňuje nárok na odchodné v souvislosti se skončením služebního poměru u Bezpečnostní informační služby ČR (dále jen "BIS"), a že jde o nárok, který se opírá o zvláštní úpravu, obsaženou v zákoně č. 527/1992 Sb. Z tohoto zákona, který zakotvuje veřejnoprávní povahu služebního poměru, dále vyplývá, že služební poměr příslušníka BIS vylučuje, až na připuštěné výjimky, použití zákoníku práce, a že tudíž nelze tento vztah posuzovat jako vztah pracovně-právní.
Odvolací soud dále zaujal stanovisko k argumentaci stěžovatele, který se dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 30.7. 1996, sp. zn. I.ÚS 4/96. Tento nález vyslovil, že pokud se týká přípustnosti soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy v případech, kdy není zákonem výslovně vyloučen, není možné se dovolávat ustanoveními § 7 o. s. ř. pravomoci soudu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že požadavek žalobce - stěžovatele o zaplacení odchodného je ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 o. s. ř. tzv. jinou věcí, kterou nelze v řízení podle části třetí o. s. ř. projednat z důvodu nedostatku pravomoci.
Stěžovatel oběma soudům vytýká, že právně neposoudily správně věc, což ve svých důsledcích mělo za následek porušení jeho ústavních práv, jmenovitě čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Protože ústavní stížnost byla podána včas a současně bylo stěžovatelem namítáno porušení jeho základního ústavního práva, byl nucen Ústavní soud se touto stížností zabývat. Ústavní soud však nemůže být další odvolací instancí soudů obecných, ačkoli z podané stížnosti je zřejmé, že i v ní uplatněné námitky byly obsaženy v odvolání proti usnesení soudu I. stupně a odvolací soud se s nimi vypořádal.
Ústavní soud s těmito závěry souhlasí.
Služební poměr příslušníků BIS není pracovněprávním vztahem. Je řízen zákonem č. 527/1992 Sb. ( zák. č. 154/1994 Sb.), který ve vztahu k zákoníku práce je lex specialis. Odvolání se stěžovatele na znění § 157 zák. č. 527/1992 Sb. (§ 146 zák. č. 154/1994 Sb.) tento závěr Ústavního soudu pouze podtrhuje, neboť citované paragrafy výslovně a taxativním způsobem vyjmenovávají příslušné paragrafy zákoníku práce, které lze použít na služební poměr příslušníků BIS. Jedná se vesměs o obecné otázky, platné ve všech právních vztazích. Otázka řešení odstupného v těchto ustanoveních zákoníku práce obsažena není.
Pokud se však týká soudního přezkumu rozhodnutí ředitele, zákon o BIS ve svém § 150 připouští tento přezkum pouze ve třech případech, rovněž taxativně vyjmenovaných v cit. paragrafu. V něm otázka nároku na odchodné rovněž řešena není.
Konečně nutno upozornit na znění § 151 cit. zákona, která upravuje řízení po skončení služebního poměru a výslovně stanoví, že v řízení ve věcech služebního poměru se postupuje podle tohoto zákona i v případě, kdy služební poměr příslušníka skončil.
Nelze se proto odvolávat na nález Ústavního soudu ze dne 30.7. 1996, sp. zn. I.ÚS 4/96, neboť řeší problematiku jiného služebního poměru, t. j. příslušníků Policie ČR podle zákona č. 186/1992 Sb. Tento nález, vycházející z jiného zákona, se opírá o zjištění, že tento zákon nikde výslovně použití zákoníku práce nevylučuje.
V současně projednávané věci nutno respektovat ustanovení § 7 odst. 2 o. s. ř., neboť nárok na odchodné příslušníka BIS představuje ve vztahu k ustanovení odstavce 1 téhož paragrafu tzv. jinou věc, jejíž projednání zákon č. 527/1992 Sb. soudu nejenomže nepřikazuje, ale vzhledem k výše uvedeným paragrafům ji ze soudního přezkumu přímo vylučuje.
V projednávané věci se jedná o procesní otázku ve vztahu na zvláštní služební poměr, jehož odlišnost je dána zaměřením na úkoly ve věcech bezpečnosti státu a ochranu ústavnosti republiky, kdy se m. j. jedná o získávání, soustřeďování a vyhodnocování informací tajného charakteru. Nelze proto vyjmutí tohoto služebního poměru z pracovněprávního vztahu a jeho nepodřízení se v určitých věcech soudnímu přezkumu hodnotit jako protiústavní.
Proto Ústavní soud návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka předseda senátu ÚS
V Brně dne 16. ledna 2001