Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Města Štramberk, se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou, se sídlem v [adresa] proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 291/2012-654 ze dne 29. listopadu 2012, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti PISCIA, s. r. o., se sídlem [adresa] Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 11. února 2013 se stěžovatel domáhá zrušení výroku I. shora označeného rozhodnutí. Tím byl k odvolání vedlejšího účastníka řízení změněn rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Cm 350/2003-571 ze dne 18. ledna 2012 tak, že byl zrušen nákladový výrok ve vztahu k obchodní společnosti J o T a , spol. s r. o., a řízení vůči ní bylo zastaveno. Stěžoval má za to, že postupem obecného soudu došlo k porušení jeho práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel rekapituluje, že rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se vedlejší účastník řízení, podporován obchodní společností J o T a , spol. s r. o., jako vedlejším účastníkem, po stěžovateli domáhal zaplacení částky 1.605.000 Kč s příslušenstvím a částky 931.585,50 Kč. Soud prvního stupně rovněž uložil vedlejší účastnici řízení a obchodní společnosti J o T a , spol. s r. o., povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení. Odvolací soud poté, co posledně uvedená obchodní společnost oznámila, že nadále nehodlá být účastníkem řízení, svým zrušujícím výrokem zrušil tu část rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla obchodní společnosti J o T a , spol. s r. o., uložena povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení před soudem prvního stupně a tuto povinnost ponechal pouze žalobci. Vedlejší účastník řízení byl přitom na začátku řízení částečně osvobozen od soudního poplatku, protože na něj neměl potřebné finanční prostředky.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecnému soudu konkrétně vytýká, že když řízení vůči obchodní společnosti J o T a , spol. s r. o., zastavil, tak se otázkou náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a obchodní společností J o T a , spol. s r. o., vůbec nezabýval. O nákladech řízení tedy nerozhodl, i když tak dle § 146 a § 151 občanského soudního řádu byl povinen učinit. Ve výsledku bez jakéhokoliv odůvodnění zbavil obchodní společnost J o T a , spol. s r. o., povinnosti k zaplacení nákladů řízení, které vznikly za dobu její účasti v řízení. Přitom vedlejší účastník řízení stěžovateli náklady řízení neuhradil, ačkoliv byl k jejich zaplacení vyzván. Náklady řízení tak ze svého musí nést stěžovatel, který hospodaří s veřejnými prostředky.
4. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení (sp. zn. I. ÚS 351/05, N 94/41 SbNU 253; aj.). K ničemu takovému v daném případě nedošlo.
5. Napadeným rozhodnutím rozhodně nebylo vyloučeno právo stěžovatelky na náhradu nákladů řízení, ani nebyla porušena procesní zásada odpovědnosti za procesní neúspěch. Ten byl v posuzovaném případě dán primárně na straně vedlejší účastnice řízení. To platí i pro odvolací řízení, kde byla náhrada nákladů řízení stěžovatelce zcela přiznána, což stěžovatelka ani nepopírá. Skutečnost, že díky vlastnímu postupu a napadenému rozhodnutí unikla obchodní společnost J o T a , spol. s r. o., své míře odpovědnosti za procesní neúspěch tak nemůže představovat porušení základních práv stěžovatelky v jejich materiálním pojetí. Zcela mimo meze nalézacího řízení pak stojí skutečnost, zda je přiznaná pohledávka fakticky vymahatelná. K úvaze v tomto směru obecný soud v daném řízení nebyl a ani nemohl být povolán.
6. Ústavní soud proto neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu