Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti D. G., zastoupené JUDr. Janem Arnoštem, advokátem, se sídlem [adresa] směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2004, č. j. 6To 228/2004-175, a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 20. 7. 2004, č. j. 10T 757/2003-154, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, a 2) Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Brně, 2) Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti, a 3) J. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 26. 10. 2005 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 20. 7. 2004, č. j. 10T 757/2003-154, kterým byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona, a byl jí za to uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání 3 let, a povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené J. Z. částku 400.000 Kč, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2004, č. j. 6To 228/2004-175, kterým bylo zamítnuto její odvolání. Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s námitkou nevěrohodnosti svědka Z. S. s ohledem na to, že byl v nedávné minulosti v příbuzenském poměru k vedlejší účastnici řízení a je na věci osobně zainteresován, proti jehož verzi o nepředání částky 300.000 Kč svědčili svědci J. G., E. P., R. P. a R. P., jejichž výpovědím obecné soudy neuvěřily s ohledem na jejich příbuzenský poměr ke stěžovatelce. Ústavní soud považuje za spíše výjimečné, pokud jsou v soudních řízeních věcné a listinné důkazy v naprostém souladu. Naopak je pravidlem, že existuje rozpor mezi skupinou důkazů svědčících v jednu skutkovou verzi, a skupinou důkazů svědčících v jinou skutkovou verzi. Je ústavně zakotvenou pravomocí obecných soudů, aby v takové situaci všechny důkazy vyhodnotily jednotlivě i v souvislostech, a na základě odůvodněné úvahy některým důkazům neuvěřily a jiným uvěřily. K tomu došlo i v posuzovaném případě, kdy zejména soud prvého stupně svědkům J. G., E. P., R. P. a R. P. neuvěřil, a to nikoliv jen pro jejich blízký příbuzenských poměr ke stěžovatelce. Soud prvého stupně konstatoval, že ačkoliv v rozhodné době R. P. a R. P., coby její synové, se stěžovatelkou již nebydleli a nebyli k ní ani pozváni, měli být náhodně přítomní předávání peněz Z. S. Z. S. označila stěžovatelka za osobu pro ni neznámou a v dopise J. Z. výslovně uvedla, že mu žádné peníze pro ni nepředá. Přesto mu je poté měla podle své obhajoby předat, aniž by si od něj tuto skutečnost nechala potvrdit. Částku 300.000 Kč konečně soud prvého stupně označil za značně vysokou nato, aby ji její manžel J. G. měl našetřenou doma k dispozici za situace, kdy on i stěžovatelka jsou příjemci důchodu. Naopak obecné soudy uvěřily svědectví Z. S. a z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně jasně vyplývá, že především pro soulad jeho výpovědi s dalšími svědectvími a listinami provedenými v řízení k důkazu. Ústavní stížnost je proto v této situaci jen opakováním argumentů obsažených v opravných prostředcích proti rozhodnutím obecných soudů a staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu coby orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, není sama o sobě důvodem k podání ústavní stížností (viz sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63). Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnul, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2005
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu