Plný text
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 21. září 2006 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudkyň Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. D. K., soudní exekutor, se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. J. K., advokátem se sídlem [adresa] Praha 8 - Kobylisy, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2006, č. j. 5 Co 1384/2006 - 28,
t a k t o :
Ústavní stížnost s e o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti, která byla zaslána Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení, neboť se domnívá, že obecný soud svým rozhodnutím porušil její základní práva garantovaná v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše citovaným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 7.3.2006, č.j. 8 Nc 3482/2004 - 18 ve výroku v odstavci III., o povinnosti povinného zaplatit soudní exekutorce 6.737,50 Kč, neboť jej shledal věcně správným.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že výše citovaným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, a to právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst.1 Listiny a právo vlastnit majetek garantované čl. 11 Listiny. Tvrzené porušení svých práv stěžovatelka spatřuje v tom, že Krajský soud svým výkladem a aplikací jednotlivých ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád") vybočil z mezí hlavy páté Listiny a zasáhl tak do jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelka dále uvádí, že Krajský soud zasáhl do jejího práva vlastnit majetek, které zaručuje čl. 11 Listiny, když uvedeným neústavním způsobem potvrdil usnesení soudu I. stupně, které ukládá povinnému zaplatit stěžovatelce náklady exekuce, ačkoliv je zjevné, že je povinný nemůže z důvodu nedostatku majetku uhradit, čímž se majetek stěžovatelky neoprávněně zmenší. Proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29.6.2006, č. j. 5 Co 1384/2006 - 28.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Po prostudování ústavní stížnosti a souvisejících listin a po zvážení všech ústavněprávních aspektů posuzované věci Ústavní soud shledal, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
K námitkám stěžovatelky stran porušení práva na spravedlivý proces, odpírání práva na odměnu a práva vlastnit majetek a stran ohrožení nezávislosti exekutora při výkonu exekuční činnosti Ústavní soud uvádí, že je shledal neopodstatněné. Ústavní soud již dříve vyslovil základní premisu, že "exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku", čemuž odpovídá základní charakteristika postavení podnikatele coby "soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko." Exekutor jako podnikatel pak "má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce," přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. II. ÚS 150/04). Závěry o postavení exekutora a jeho nárocích na odměnu jsou ve shodě i s právním názorem vysloveným Evropským soudem pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii ( rozsudek ze dne 23. listopadu 1983). Ústavní soud dále uvádí, že v případě, jestliže nákladový výrok zní tak, že povinnost k náhradě má vůči exekutorovi povinný, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože je povinný nemajetný, nejedná se o odpírání náhrady nákladů exekuce exekutorovi, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a tedy porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nejenže nepředstavuje (náhrada je exekutorovi přiznávána), ale především platí, že hlediskem komu uložit náhradu nákladů, nemajetnost povinného není (srov. § 271 o. s. ř.) a ani z jiných důvodů být nemůže. Ostatně "aktuálně solventní" nemusí být (vždy) ani oprávněný, a "dnes nesolventní" povinný jím nemusí být nadále i později.
Výše citované závěry se ostatně opírají o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, v němž se Ústavní soud vyslovil, že "není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému."
Vzhledem k výše uvedenému proto nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2006
Jiří Nykodým předseda senátu