II. ÚS 615/22

Odůvodnění

I. Ústavnímu soudu byl dne 2. 3. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11, čl. 26, čl. 28, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

Ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo podle § 151 odst. 3 a 6 tr. ř. rozhodnuto tak, že se zmocněnkyni (stěžovatelce) nepřiznává částka 64 856 Kč jako odměna za zastupování a úhrada hotových nákladů. V odůvodnění tohoto rozhodnutí zaujal městský soud stanovisko, že poškozený není v postavení zvlášť zranitelné oběti a nemá proto nárok na bezplatné zastoupení zmocněncem. To, že se pan P. F. stal obětí trestného činu a že mu tímto trestným činem bylo způsobeno ublížení na zdraví, podle nalézacího soudu ještě neznamená, že se poškozený automaticky stal zvlášť zranitelnou obětí ve smyslu § 2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. Stížnost podaná proti rozhodnutí nalézacího soudu byla ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu zamítnuta.

Stěžovatelka namítla, že obecné soudy nerespektovaly její právo na legitimní očekávání nabývání majetku a právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci. Stěžovatelka působí jako advokátka, která je zapsaná v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů. Stěžovatelka poškozeného informovala, že vzhledem k právní kvalifikaci protiprávního jednání, kterého se vůči jeho osobě dopustil mladistvý, by měl poškozený požívat postavení zvlášť zranitelné oběti. Tuto skutečnost měla stěžovatelka potvrzenou přímo od policejního orgánu. Odebrání poškozenému postavení zvlášť zranitelné oběti téměř rok a půl poté, co mu bylo ze strany policejního orgánu toto postavení potvrzeno, je v rozporu s principem právní jistoty. Stěžovatelka po celou dobu trestního řízení poškozeného zastupovala v domnění, že náklady, které jí vznikly, jí budou v případě vyslovení viny nad obviněným uhrazeny na náklady státu, který je následně bude vymáhat po odsouzeném. Kromě policejního orgánu měl související spis k dispozici Městský soud v Praze a rovněž Městské státní zastupitelství v Praze, kdy ani jeden orgán veřejné moci neshledal pochybení na straně policejního orgánu, který stěžovatelce potvrdil, že poškozený požívá postavení zvlášť zranitelné oběti. Stěžovatelka se domnívá, že pokud by kterýkoliv orgán činný v trestním řízení nabyl přesvědčení, že poškozený požívá postavení zvlášť zranitelné oběti v trestním řízení neoprávněně, měl o tom vydat úřední záznam, což se však nestalo. Stěžovatelka má za to, že městský soud vykročil z mezí pravomocí mu svěřených, když rozhodoval o nároku poškozeného na bezplatnou právní pomoc. Z ustanovení § 51a odst. 2 tr. ř. nic takového nevyplývá. Postavení zvlášť zranitelné oběti vyplývá přímo ze zákona, pokud se neprokáže, že jde zcela zjevně o zneužití postavení oběti. Vzhledem k tomu, že nikdo v průběhu trestního řízení nenamítal pochybnosti ohledně postavení poškozeného jako zvlášť zranitelné oběti, je na straně stěžovatelky dáno legitimní očekávání nabytí odměny za vykonanou práci. Závěrem stěžovatelka poukázala na dopady do práv poškozených v situaci, kdy by byl ve věci zaujat restriktivní výklad.

III. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že jí obecné soudy nepřiznaly odměnu za poskytnutí právní pomoci poškozenému, který měl dle jejího mínění a nutno přiznat též mínění Policie ČR, postavení zvlášť zranitelné oběti.

Z odůvodnění obecných soudů se podává, že tyto se všemi podstatnými námitkami stěžovatelky již zabývaly a Ústavní soud je tak stavěn toliko do role další přezkumné instance. Vrchní soud napadené rozhodnutí mimo jiné odůvodnil tím, že pouhý přípis policejního orgánu o přiznání statusu zvlášť zranitelné oběti není pro soud závazný. Postavení zvlášť zranitelné osoby vyplývá přímo ze zákona a nikoli z rozhodnutí policejního orgánu. To znamená, že i v případě, že by policejní orgán rozhodl o tom, že oběti toto postavení nepřísluší, nebylo by lze dovodit, že by tomu tak skutečně bylo. V každém jednotlivém případě je třeba sledovat naplnění podmínek daných zákonem.

K takovému výkladu obecných soudů nemá Ústavní soud ústavně právní výhrady. Posouzení, zda určitá osoba splňuje podmínky postavení zvlášť zranitelné oběti, náleží obecným soudům a pokud tyto své závěry řádně odůvodní, není úkolem Ústavního soudu je přezkoumávat. Stran podrobnější argumentace odkazuje Ústavní soud na stěžovatelce známé usnesení zdejšího soudu sp. zn. I. ÚS 1118/21, a to zejména na bod 16. Tam naznačený postup odpovídá i komentářové literatuře - viz Gřivna, T., Šámal, P., Válková, H. a kol. Oběti trestných činů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, 330 s.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2022

Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Přípisem ze dne 8. srpna 2022 soudce David Uhlíř navrhl, aby I. senát Ústavního soudu rozhodl o jeho vyloučení z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 615/22. Jako člen senátu (soudcem zpravodajem je Tomáš Lichovník) se cítí být podjatý, stěžovatelka je jednak kolegyní jeho manželky, on sám se s ní dostal do sporu, který vedl k ukončení veškerých jejich vzájemných kontaktů; vzájemný vztah označuje za napjatý a nikoliv přátelský. Současně vyjádřil své přesvědčení, že tato skutečnost by neměla vliv na jeho rozhodování ve věci, ale že by o jeho nepodjatosti mohly vzniknout pochybnosti. Uvedené důvody přitom vedly k jeho vyloučení již dříve (sp. zn. II. ÚS 3003/20 či sp. zn. II. ÚS 1379/22).

První senát, který je příslušný k rozhodnutí podle § 10 odst. 1 rozvrhu práce Ústavního soudu ve znění účinném od 9. května 2022, dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro jeho vyloučení. Podle § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. V daném případě nadále existují pochybnosti o podjatosti soudce Davida Uhlíře ke stěžovatelce, s níž ukončil veškeré kontakty před více jak třemi lety; obdobně rozhodl první senát i dříve, dne 29. června 2021 (sp. zn. II. ÚS 3003/20) a dne 4. července 2022 (sp. zn. II. ÚS 1379/22). Ačkoliv soudce David Uhlíř není soudcem zpravodajem, který by mohl mít určující vliv na postup v řízení a přijetí konkrétního rozhodnutí, ale je "jen" dalším členem senátu, jeho vztah ke stěžovatelce, ani s ohledem na uplynulý čas, nemůže vyvrátit možné pochybnosti o jeho podjatosti.

Na základě výše uvedených důvodů rozhodl první senát Ústavního soudu podle § 36 odst. 1 a 2 ve spojení s ustanovením § 38 odst. 1 věty druhé zákona o Ústavním soudu tak, že soudce David Uhlíř je vyloučen z projednání a rozhodování věci.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2022

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu