Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Green Village Development s.r.o., se sídlem [adresa] Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Alenou Řenďovskou, advokátkou se sídlem [adresa] Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019 č. j. 72 Co 453/2019- 450, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu, plynoucí zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, že Obvodní soud pro Prahu 8 vydal 4. 10. 2019 usnesení č. j. 0 Nc 39018/2019-366, kterým podle návrhu stěžovatelky nařídil předběžné opatření, kterým se odpůrkyni zakazuje nakládat s nemovitými věcmi, konkrétně s pozemky parc. č. [parcela] a 792/63 v k. ú. [k.ú.], obec Praha. Dne 13. 12. 2019 Městský soud v Praze napadeným usnesením č. j. 72 Co 453/2019-450 usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 uvedené v předchozím odstavci zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
3. Podle stěžovatelky Městský soud v Praze stížností napadeným usnesením zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8, kterým se nařizuje předběžné opatření, výhradně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti spočívající v absenci odůvodnění. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 odůvodnění neobsahovalo s poukazem na § 169 odst. 2 občanského soudního řádu, podle nějž podle stěžovatelky není třeba odůvodnit usnesení, jímž se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření. Proto je stěžovatelka přesvědčena, že pro absenci odůvodnění takové usnesení nemůže být zrušeno.
4. Stěžovatelka uvádí, že proti napadenému usnesení podala již jednu ústavní stížnost, která byla usnesením č. j. II. ÚS 449/2020 ze dne 17. 2. 2020, odmítnuta pro nepřípustnost s odůvodněním, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží a nedošlo tak dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a nebyly ani splněny podmínky pro výjimečné přijetí ústavní stížnosti ve smyslu ust. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. V mezidobí však bylo řízení (v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí) pravomocně zastaveno (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 0 Nc 39018/2019-452 ze dne 18. 12. 2019, proti němuž stěžovatelka podala dne 26. 12. 2019 odvolání, o němž bylo usnesením Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 44/2020-504 ze dne 10. 2. 2020 rozhodnuto tak, že bylo potvrzeno). Řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, tedy již nepokračuje a stěžovatelka v něm nemůže již využít žádných prostředků k ochraně svého práva. Pokud tedy dříve podaná ústavní stížnost nebyla z důvodu pokračujícího řízení přípustná, důvod její nepřípustnosti tímto podle stěžovatelky odpadl. Stěžovatelka dále dodává, že v předchozím podání sice neuvedla, že by stížnost svým významem přesahovala její vlastní zájmy ve smyslu § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ovšem domnívá se, že napadené rozhodnutí nerespektuje ustálenou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, což je nepochybně stav, který není z hlediska ústavněprávních hodnot žádoucí.
5. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, napadají-li rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
6. Stěžovatelka sice zmiňuje další rozhodnutí navazující v její věci na vydané rozhodnutí, avšak její návrh nadále směřuje výlučně proti derogačnímu rozhodnutí, nikoli proti rozhodnutí, jímž bylo řízení o jejím návrhu na vydání předběžného opatření definitivně ukončeno, tedy proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 44/2020-504 ze dne 10. 2. 2020, jímž bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení o návrhu stěžovatelky. Ústavní soud totožně jako v předchozím rozhodnutí adresovaném stěžovatelce zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek; skutečnost, že řízení před obecnými soudy neskončilo ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti ve vztahu k derogačnímu rozhodnutí městského soudu. Byť i řízení ve věci skončilo, stěžovatelka nenapadá poslední rozhodnutí ve věci jejího návrhu na vydání předběžného opatření, jímž v příslušném řízení je usnesení odvolacího soudu, potvrzující zastavení řízení soudem prvního stupně.
7. K argumentu stěžovatelky, že její věc svým významem přesahuje její vlastní zájem ve smyslu § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, "neboť napadené rozhodnutí zcela zjevně nerespektuje jednoznačné vyznívající ustálenou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, což je nepochybně stav, který není z hlediska ústavněprávních hodnot žádoucí", Ústavní soud poznamenává, že rozpor napadeného rozhodnutí s prejudikaturou sám o sobě rozhodně nemůže znamenat přesah vlastních zájmů stěžovatelky. K přesahu vlastních zájmů je třeba, aby byla naplněna podmínka, že se případ netýká jen stěžovatelky, ale širšího okruhu adresátů, což stěžovatelka netvrdí a ani Ústavní soud neshledává.
8. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, proto stěžovatelka nenapadá konečné rozhodnutí ve věci, a proto je podaná ústavní stížnost nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r. soudkyně zpravodajka