II. ÚS 621/21

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, resp. jejich v záhlaví konkretizovaných výroků, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka je obchodní společností provozující lázeňské ubytovací zařízení, ve kterém je umístěno 157 pokojů k ubytování, vybavených 157 televizními přístroji umožňujícími sledování televizního vysílání. Spolek INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s. (dále jen "žalobce") se u obecných soudů na stěžovatelce domáhal zaplacení částky 493 065 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které stěžovatelka měla získat na úkor osob, jejichž práva žalobce kolektivně spravuje. Stěžovatelka měla v období od 1. 1. 2013 do 30. 11. 2016 prostřednictvím 157 televizorů zpřístupňovat umělecké výkony výkonných umělců a zvukové a zvukově obrazové záznamy veřejnosti provozováním televizního vysílání, a to bez licenčního oprávnění uděleného žalobcem. Nalézací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit žalobci 278 419 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 214 646 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

3. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce i stěžovatelky výrokem I v záhlaví označeného rozsudku potvrdil rozsudek nalézacího soudu v napadené části, tj. ve výroku I. v celém rozsahu, ve výroku II., v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta v částce 36 298 Kč s příslušenstvím, a ve výroku III., a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

4. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem dovolání stěžovatelky v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, jíž odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku nalézacího soudu co do částky 216 529 Kč s příslušenstvím, odmítl (výrok I.). A dále zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. v části, jíž odvolací soud potvrdil výrok I. co do částky 61 890 Kč s příslušenstvím a výrok III. rozsudku nalézacího soudu, a ve výroku II., jakož i rozsudek nalézacího soudu ve výroku I. co do částky 61 890 Kč s příslušenstvím a ve výroku III. a věc v tomto rozsahu vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.

5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

6. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti přiznané výši bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka namítá, že jí neměla být uložena povinnost zaplatit dvojnásobek obvyklé odměny. Stěžovatelka tvrdí, že měla legitimní očekávání v předchozí výklad § 23 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), v rozhodném znění; nesouhlasí se změnou judikatury Nejvyššího soudu, nový výklad považuje za výklad contra legem, a její uplatnění v posuzovaném řízení považuje za rozporné se zákazem retroaktivity. Dále stěžovatelka namítá porušení autonomie vůle. Má za to, že vzhledem k tomu, že požádala o jmenování společného zástupce, není možné po ni požadovat dvojnásobek obvyklé odměny. Závěrem stěžovatelka rozporuje způsob stanovení odměny za užití předmětů ochrany; má za to, že stanovená částka porušuje princip proporcionality. Namítá, že nelze po lázeňském zařízení požadovat stejnou částku jako po hotelích, které jsou ryze komerčními zařízeními.

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; stěžovatelka ústavní stížností napadá jen tu část řízení, která již nebude předmětem rozhodování před obecnými soudy, neboť dovolání bylo v daném rozsahu odmítnuto.

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

9. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

10. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v předchozím řízení. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy podrobně vypořádaly již v napadených rozhodnutích. Předně je třeba konstatovat, že závěr, že výjimka zakotvená v § 23 autorského zákona se nevztahuje na provozování rozhlasového a televizního vysílání v ubytovacích pokojích lázeňských zařízení vyplývá z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 31Cdo 3093/2013, jímž tento soud reagoval na závěry Soudního dvora v rozsudku sp. zn. C-351/12. Je zcela mimo kompetenci Ústavního soudu, aby sjednocující výklad velkého senátu Nejvyššího soudu zpochybňoval na základě čistě podústavních argumentů předložených stěžovatelkou. Pokud jde o namítané porušení zásady legitimního očekávání a zákazu retroaktivity, Ústavní soud uvádí, že změna judikatury vrcholných soudů působí retroaktivně v tom smyslu, že soudy mají povinnost od okamžiku vyhlášení rozhodnutí vrcholného soudu postupovat podle nově zaujatého právního názoru ve všech probíhajících a v budoucnu zahájených řízeních. Nový právní názor je aplikovatelný i na skutečnosti, které nastaly před vydáním předmětného soudního rozhodnutí (srv. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 792/02 ze dne 1. 3. 2004 a sp. zn. IV. ÚS 178/03 ze dne 15. 4. 2004). S námitkami týkajícími se určení výše bezdůvodného obohacení (přípustnost stanovení dvojnásobku a proporcionalita stanovené výše) se obecné soudy rovněž vypořádaly včetně odkazů na relevantní judikaturu, Ústavní soud jejich závěry shledává udržitelnými, na ústavní rovině žádné vady neshledal.

11. Pokud jde o odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny (srv. např. nález sp. zn. II. ÚS 1852/19 ze dne 30. 10. 2019). V posuzovaném případě Ústavní soud žádnou vadu neshledal, Nejvyšší soud srozumitelně stěžovatelce v bodech 29 až 38 vysvětlil, z jakého důvodu je její dovolání nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu.

12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2021

Ludvík David, v. r. předseda senátu