Výrok
Ústavní stížnost se z a m í t á .
Odůvodnění
napadeného usnesení.
K ústavní stížnosti se jako vedlejší účastník vyjádřil i Okresní úřad, pozemkový úřad v Přerově, který uvedl, že o návrhu stěžovatelů ohledně vydání pozemků blíže specifikovaných ve svém rozhodnutí rozhodl tak, že stěžovatelé nejsou vlastníky pozemků, na něž uplatnili nárok v areálu Výstaviště P. z důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst.1 písm.c) zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z důvodu zastavěnosti po přechodu pozemků na stát. Z dosavadních výsledků šetření vyplynulo, že předmětné pozemky v areálu výstaviště tvoří jednotný funkční celek, když jejich jednotlivé části tvoří společné zázemí pro různé stavby tohoto areálu. Tento právní názor byl ostatně citován i v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 1996. Dále se tento vedlejší účastník vzdal svého práva vystupovat jako vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 497/96, se zjišťuje, že dne 6.9. 1996 obdržel krajský soud podání podepsané D. M., dle plných mocí oprávněných osob, v titulu označené jako odvolání proti "Rozhodnutí" Pozemkového úřadu v Přerově ze dne 23.8. 1996, č. j. Poz. ú. 1070/91/W/HU-6-II.
Krajský soud vydal na základě shora uvedeného podání dne 11.9. 1996 usnesení, č.j. 22 Ca 497/96-7. V tomto usnesení vyzval navrhovatelku, aby ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení odstranila vady podání tak, že uvede všechny účastníky správního řízení, popř. jejich zástupce a dále aby uvedla v čem spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí a porušení subjektivních práv. Usnesení rovněž obsahovalo poučení o nutnosti doplnění podání plnou mocí udělenou k zastupování v tomto řízení. V odůvodnění pak krajský soud uvedl, že podání navrhovatelky, značené jako odvolání, nemá ve smyslu ustanovení § 249 odst.1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 250l odst.2 o.s.ř. náležitosti řádného návrhu, kterým je opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu. Dále byla navrhovatelka rovněž poučena o tom, že nebude-li ve stanovené lhůtě podání doplněno, nebude moci krajský soud pro existující nedostatek podmínky řízení v řízení pokračovat a návrh odmítne.
Ústavní soud si je vědom toho, že v systému správního soudnictví je možnost podání opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, jimž bylo rozhodováno o restitučním nároku oprávněných osob podle zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jedním z mála prostředků ochrany oprávněných osob a je tedy v zájmu ochrany práv a svobod zakotvených v čl. 36, 37 odst.2,3 a čl. 38 Listiny, aby tato práva byla šetřena co nejvíce a nebyla postupem státních orgánů neprávem krácena.
Ústavní soud vycházel při svých úvahách jak ze spisu Krajského soudu v Ostravě 22 Ca 497/96, tak i ze spisu Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Přerově PÚ : 1070/91/W/HU, ze kterého zjistil, že všichni stěžovatelé byli po celou dobu řízení konaného před správním orgánem zastoupeni zmocněnkyní D. M., jíž udělili plnou moc podle ustanovení § 31-33 občanského zákoníku, přičemž rozsah této plné moci byl dán pro celé řízení podle ustanovení § 238 odst.2 o.s.ř.
Ve smyslu ustanovení § 250m odst.3 o.s.ř. jsou účastníky řízení před obecným soudem ty osoby, které jimi byly i v řízení u správního orgánu a rovněž správní orgán, jehož rozhodnutí je tímto soudem přezkoumáváno. Ve smyslu procesních předpisů obsažených v o.s.ř. je soud povinen v každém stádiu řízení zkoumat, zda v daném případě jsou dány podmínky řízení, za nichž může soud řízení zahájit a při neexistenci překážek v řízení pokračovat.
Bylo proto povinností soudu, jestliže obdržel podání, které vykazovalo vady, na tyto vady navrhovatelku upozornit a poučit ji o možných následcích neuposlechnutí výzvy. Tuto povinnost stanovenou mu zákonem krajský soud splnil, když navrhovatelku dostatečně jasným a srozumitelným způsobem vyzval k odstranění konkrétních vad návrhu.
Stěžovatelé sice zplnomocnili zmocněnkyni D. M. procesní plnou mocí podle ustanovení § 28 odst.2 o.s.ř., tato plná moc se však vztahovala na řízení vedené před správním orgánem a v případě podání opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, t,j. v řízení vedeném podle hlavy páté o.s.ř., bylo již povinností navrhovatelky doložit k návrhu novou plnou moc, která by prokazovala procesní zastoupení účastníků řízení. Nelze se proto spokojit pouze s konstatováním, uvedeným v "odvolání", že opravný prostředek je podán v zastoupení účastníků řízení, pokud plná moc není prokazatelně přiložena a nachází se pouze ve spise správního orgánu, jehož rozhodnutí je opravným prostředkem napadáno. Nedostatek plné moci znamená vznik překážky řízení, kterou bylo možno zhojit právě na základě dostatečného poučení soudu.
Krajský soud není již povinen při neodstranění překážky v řízení znovu poučovat navrhovatelku, u níž má zároveň vážné pochybnosti o tom, zda má procesní legitimaci v řízení. Takovéto poučení by šlo již nad rámec ustanovení § 43 v návaznosti na ustanovení § 5 o.s.ř a znamenalo by porušení zásady rovnosti účastníků řízení.
Protože Ústavní soud v této věci neshledal porušení jak procesních předpisů, tak ani Listiny (s ohledem na čl. 36, 37 a 38) a Ústavy, podaný návrh stěžovatelů zcela zamítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. března 1998