Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti společnosti ASPET-INVEST s.r.o., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Vladanem Valou, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2022 č. j. 22 Cdo 2778/2022-271, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na přístup k soudu. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Břeclavi (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 21. 10. 2020 č. j. 11 C 67/2016-228 výrokem I. zamítl žalobu stěžovatelky o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se stěžovatelkou kupní smlouvu o prodeji pozemku specifikovaného v rozhodnutí; výrokem II. zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se stěžovatelkou kupní smlouvu o prodeji části pozemku specifikovaného v rozhodnutí a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 19. 5. 2022 č. j. 14 Co 207/2020-246, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 6. 2022 č. j. 14 Co 207/2020-251, výrokem I a) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a II. o věci samé; výrokem I b) a I c) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Připomněl, že podle své ustálené rozhodovací praxe nemohou založit přípustnost dovolání akademické či spekulativní otázky, ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu. Jinak také řečeno: "[Z]aložit přípustnost dovolání jsou způsobilé jen ty otázky, na kterých rozhodnutí odvolacího orgánu spočívá (viz text § 237 o. s. ř.)". Dovolací soud navíc zdůraznil, že dovolací argumentace, která vychází z některých ze souvislosti vytržených vět či slov v rozhodnutí, se míjí s podstatou rozhodnutí odvolacího soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vede opakovanou polemiku s právními závěry obecných soudů ohledně výkladu předkupního práva podle § 3056 občanského zákoníku. Namítá, že povinností dovolacího soudu bylo interpretovat podané dovolání v souladu s právem na přístup k soudu, tedy podané dovolání věcně projednat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mimo jiné proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení dospěl k závěru, že výslovně nevymezené námitky stěžovatelky, a to ať již kvůli jejich obecnosti nebo deficitu konkrétního vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jeho přípustnost založit nemohou. Stěžovatelka tak nesplnila své povinnosti, v důsledku čehož bylo její dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud přitom své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil; přiléhavě uvedl, proč nemohl v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přirozeně se nejedná ani o stěžovatelkou namítaný formalistický přístup. To odpovídá i stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto uzavřel, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo stěžovatelky na přístup k soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu