Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti F. S., a M. S., zastoupených JUDr. V.J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 14 Co 279/2000, a proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. 12. 1996, č.j. 11 C 159/95 - 14, takto :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost stěžovatelů, ve které napadají v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, kterým nebylo vyhověno jejich restitučnímu nároku. Stěžovatelé namítají, že došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")]. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2001, č.j. 28 Cdo 712/2001 - 71, bylo Ústavním soudem zjištěno, že proti ústavní stížností napadanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podali stěžovatelé dovolání, které bylo Nejvyšším soudem ČR shledáno přípustným, bylo však jako nedůvodné zamítnuto. Posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytoval, tak bylo v posuzovaném případu uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které však ústavní stížností napadeno nebylo. Ústavním soudem bylo dále zjištěno, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo napadeno jinou ústavní stížností, o níž je vedeno před Ústavním soudem řízení pod sp. zn. I. ÚS 608/2001. V posuzovaném případu však rozhodnutí o posledním přípustném prostředku k ochraně práva zůstalo ústavní stížností nenapadeno.
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., jako návrh nepřípustný.
Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. 2. 2002
Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu