ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené Mgr. Milanem Kachlíkem, advokátem, se sídlem v [adresa] směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. června 2002, č. j. 12 Co 265/2002-58, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2001, č. j. 13 C 106/2000-37, takto:
Výrok
Ústavní stížnost s e o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní soud obdržel dne 1. prosince 2005 (dáno k poštovní přepravě dne 30. listopadu 2005) ústavní stížnost stěžovatelky, kterou brojila proti v záhlaví citovaným rozhodnutím. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2001, č. j. 13 C 106/2000-37, byla žalované (stěžovatelce) uložena povinnost zaplatit žalobci (Dopravní podnik hl. města Prahy, a. s.) částku 200 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Současně jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 2302 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobce. Následné odvolání žalované bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť se jednalo o věc, u které peněžní plnění nepřevyšovalo částku 2000 Kč. Předtím, než se Ústavní soud zabývá meritem věci, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí, včetně dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která podle kogentního ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), počíná běžet dnem následujícím dnu doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V dané věci představuje rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž zákon k ochraně práva poskytuje, již prvostupňový rozsudek Okresního soudu v Olomouci. Ze sdělení Okresního soudu v Olomouci a z kopie napadeného rozsudku se podává, že toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 19. prosince 2001. Z toho vyplývá, že nejpozději tímto dnem bylo uvedené rozhodnutí doručeno stěžovatelce. Nejpozději od tohoto dne počala běžet zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 30. listopadu 2005 je zřejmé, že ústavní stížnost byla podána opožděně. I pokud by se lhůta pro podání ústavní stížnosti počítala od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (toto usnesení nabylo právní moci 17. října 2002), jednalo by se o rovněž o opožděné podání. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků stížnost odmítl jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání [§ 43 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. prosince 2005
Jiří Nykodým, v.r. soudce zpravodaj