II. ÚS 675/18

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 31. 2. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel ústavní stížností brojí proti výroku I v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu a výroku I v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 4 odst. 4 Listiny.

2. Nyní posuzovaná ústavní stížnost se týká otázky záměny účastníků insolvenčního řízení dle § 18 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění účinném do 30. 5. 2017 (dále jen "insolvenční zákon"). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupil stěžovatel společnosti SAMOVANE a. s. (dále též "žalovaná společnost") tam specifikované pohledávky, avšak uvedená společnost později od smlouvy odstoupila, v důsledku čehož se stěžovatel stal opět věřitelem této pohledávky (stěžovatel rozporuje, že žalovaná společnost se následně znovu stala věřitelkou na základě další smlouvy o postoupení pohledávek). To se nicméně neodrazilo v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS 1293/2014 ve věci dlužníka Příbramská uzenina a. s., v němž žalovaná společnost vystupovala v pozici věřitele. Žalovaná společnost totiž odmítla podat návrh na změnu účastníka insolvenčního řízení dle § 18 odst. 1 insolvenčního zákona, tedy návrh, v jehož důsledku by se stěžovatel stal věřitelem pohledávek přihlášených v uvedeném insolvenčním řízení. Stěžovatel proto podal proti společnosti SAMOVANE a. s. žalobu, v níž se domáhal, aby Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") určil, že stěžovatel je věřitelem předmětných pohledávek, eventuálně aby uložil žalované společnosti povinnost podat k insolvenčnímu soudu návrh podle § 18 odst. 1 insolvenčního zákona. Obvodní soud rozsudkem ze dne 27. 2. 2015 zamítl stěžovatelovu žalobu na určení, že je věřitelem předmětných pohledávek (výrok I), dále zamítl i žalobu, aby soud žalované společnosti uložil povinnost podat k insolvenčnímu soudu návrh podle § 18 odst. 1 insolvenčního zákona (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

3. Stěžovatel podal odvolání k městskému soudu, jenž o něm rozhodl napadeným rozsudkem tak, že prvostupňový rozsudek potvrdil (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč (výrok II). Stěžovatel proto podal dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž o něm rozhodl napadeným rozsudkem tak, že dovolání zamítl (výrok I) a uložil stěžovateli zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč (výrok II). Oba dotčené soudy poukazovaly mj. na to, že pouze přihlášený věřitel (tj. žalovaná společnost SAMOVANE a. s.) v souladu s dispoziční zásadou ve smyslu § 18 odst. 1 insolvenčního zákona určuje, kdo má nastoupit na jeho místo v případě, kdy jeho pohledávku nabude jiná osoba. Jedná se o oprávnění věřitele, do něhož nemůže zasáhnout soud ani jiná osoba, a to ani žalobou na nahrazení projevu vůle. Současně stěžovateli naznačily, jakým způsobem se může domáhat ochrany svého práva.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy a napadená rozhodnutí označuje za ryze formální, nedostatečně odůvodněná a rozporná s jeho právem na spravedlivý proces. Uvádí, že jeho nárok, aby v insolvenčním řízení vystupoval jako věřitel, nelze eliminovat pouhým odkazem na to, že se následně může domáhat vydání žalovanou společností získaného majetkového prospěchu, a to v rozsahu, v jakém se této společnosti dostalo v insolvenčním řízení poměrného uspokojení. Proto požaduje, aby "za výjimečných okolností obdobným těm, které byly zjištěny v této věci," bylo možno domáhat se "nahrazení projevu vůle insolvenčního věřitele podat návrh podle § 18 insolvenčního zákona."

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud podotýká, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, a to např. v důsledku ústavně nekonformního výkladu nebo aplikace podústavního právního předpisu. Ústavní soud tudíž ověřuje pouze to, zda v řízení předcházejícímu vydání napadeného rozhodnutí soudu byly dodrženy ústavní limity [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371), část III.; nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), část VII.; usnesení sp. zn. I. ÚS 2213/17 ze dne 14. 11. 2017; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz].

8. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je především spor o výklad podústavního práva, do něhož není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat. Avšak za účelem posouzení, zda se tento výklad podústavního práva nevymkl z ústavněprávních limitů, je vhodné připomenout, co stanovuje příslušná právní úprava, a objasnit, v čem spočívá jádro problému. Ustanovení § 18 odst. 1 insolvenčního zákona obsahuje zvláštní právní úpravu procesního nástupnictví při přechodu přihlášené pohledávky. Dle uvedeného ustanovení insolvenční soud rozhodne o vstupu nabyvatele pohledávky do insolvenčního řízení na místo původního věřitele poté, co nastanou v průběhu insolvenčního řízení skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují převod nebo přechod přihlášené pohledávky, přičemž insolvenční soud tak "[u]činí ... na základě návrhu věřitele a po písemném souhlasu nabyvatele jeho pohledávky." Právní doktrína i ustálena judikatura obecných soudů se přitom shodují, že podání návrhu věřitelem je nutnou podmínkou postupu podle § 18 odst. 1 insolvenčního zákona [srov. např. HÁSOVÁ, J., MORAVEC, T. a kol. Insolvenční zákon. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2018, str. 80].

9. Do jisté míry sporným aspektem však může být to, jakým způsobem má být poskytnuta ochrana základním právům jednotlivce za situace, kdy původní věřitel odmítá podat k insolvenčnímu soudu návrh dle § 18 odst. 1 insolvenčního zákona, ač tak údajně měl učinit. Stěžovatelem navrhované řešení spočívalo - zjednodušeně řečeno - v tom, že obecné soudy by mj. mohly uložit věřiteli přihlášených pohledávek povinnost podat k insolvenčnímu soudu návrh dle § 18 odst. 1 insolvenčního zákona, příp. nahradily jeho projev vůle. S ohledem na specifika insolvenčního řízení a platnou právní úpravu obecné soudy tento výklad neakceptovaly. Současně však stěžovatele instruovaly, jakým způsobem se v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu může domoci ochrany svých práv. Především Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel se může poté, co dojde k (poměrnému) uspokojení dotčené pohledávky v insolvenčním řízení, domáhat na žalované společnosti vydání majetkového prospěchu v rozsahu tohoto uspokojení; obdobný nárok zůstane stěžovateli zachován i v případě, jestliže žalovaná společnost neobdrží v insolvenčním řízení poměrnou část pohledávky v důsledku toho, že svá práva neuplatňovala řádně a včas.

10. Ústavní soud předesílá, že si je vědom toho, že výklad příslušných ustanovení zákona, který zvolil Nejvyšší soud, není nutně jediným možným. Rovněž si lze představit i jiné způsoby, jak poskytnout ochranu právům stěžovatele jakožto (domnělého) nabyvatele pohledávky [k tomu viz např. KOZÁK, J., BROŽ, J., DADAM, A., STANISLAV, A., STRNAD, Z., ZRŮST, L., ŽIŽLAVSKÝ, M. Insolvenční zákon. Komentář. 4. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2018, str. 68 - 69]. Z hlediska posouzení ústavní stížnosti podané stěžovatelem je však podstatné jenom to, zda se výklad zvolený Nejvyšším soudem extrémním způsobem nevymyká z ústavních limitů vymezených především čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny, nikoli to, zda mohl Nejvyšší soud zvolit i výklad jiný. Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za důležité, že obecné soudy ponechaly stěžovateli zcela reálnou možnost, jak se může domoci ochrany svých práv, a de facto jej instruovaly, prostřednictvím jakého procesního postupu může dosáhnout vydání majetkového prospěchu, který žalovaná společnost (údajně) získala, příp. mohla získat na jeho úkor. Obecné soudy rovněž řádným, srozumitelným a logickým způsobem objasnily, na základě jakých úvah dospěly ke shora uvedeným závěrům, a jejich rozhodnutí nevykazují známky svévole nebo libovůle. Ústavní soud proto uzavírá, že přinejmenším v této chvíli nelze konstatovat existenci protiústavního zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele dle čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. čl. 11 odst. 1 Listiny.

11. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2019

Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu