II. ÚS 690/05

Odůvodnění

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. června 2005, č. j. 15 C 274/2000-71, nebylo žalobci (stěžovateli) přiznáno osvobození od soudních poplatků, jehož se domáhal v řízení o zaplacení částky ve výši 72.187.080 Kč. Soud prvního stupně ze žalobcem doložených dokladů zjistil, že měl v době před podáním žaloby dostatek prostředků k zaplacení soudního poplatku (ve výši 500.000 Kč), a i v době rozhodování soudu dosahuje značných příjmů. S ohledem na výše uvedené neshledal, že by byly dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Městský soud v Praze k odvolání žalobce výrokem I. usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se přitom se závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že žalobce dosahuje značných zisků a navíc je vlastníkem rozsáhlého nemovitého majetku. Ve shodě se soudem prvního stupně považoval za podstatné, že žalobce před podáním žaloby inkasoval od žalovaného částku převyšující 16.000.000 Kč. Proto bylo zcela v silách žalobce zaplatit vyměřený soudní poplatek. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zaručuje právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo má dle jeho názoru i ten, kdo nemá momentálně finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku. Stěžovatel uvedl, že požádal o osvobození od soudního poplatku z důvodu neustálého nátlaku, a to i ekonomického charakteru, který na něj činí různé státní orgány a který vyvolal jeho vážnou ekonomickou situaci. Soud prvního stupně pochybil, že se vůbec nezabýval tím, jaký čistý příjem stěžovatel v období před podáním žaloby měl a jaké finanční povinnosti musel plnit. Nepřiznal stěžovateli osvobození od soudního poplatku, aniž by hodnotil jeho aktuální finanční situaci. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v daném případě šlo o svévolný výklad § 138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Soud tím, že pominul stěžovatelovu vážnou ekonomickou situaci a nepřiznal osvobození od soudního poplatku, brání výkonu a ochraně práva stěžovatele. Na straně stěžovatele se přitom nejedná o bezúspěšné uplatňování práva. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 138 odst. 1, věta prvá, o. s. ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Uvedené ustanovení tedy ponechává obecnému soudu (resp. předsedovi senátu) prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal. Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění vymezených podmínek. Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky naplněny, není otázkou v rovině ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší zasahovat do výsostného práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě jsou či nejsou naplněny důvody pro přiznání dobrodiní zákona - osvobození od poplatku (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 271/2000 či IV. ÚS 464/01 aj.). Ústavní soud zjistil, že se obecné soudy dostatečně důkladně a zákonu odpovídajícím způsobem zjišťovaly poměry stěžovatele. V případě stěžovatele obecné soudy dospěly k závěru, že jeho majetkové poměry neodůvodňují osvobození od soudních poplatků, přičemž poukázaly zejména na daňové přiznání stěžovatele z příjmu fyzických osob za rok 2003, na vlastnictví rozsáhlého nemovitého majetku a především na to, že krátce před podáním žaloby inkasoval stěžovatel od žalovaného částku ve výši přesahující 16 miliónů Kč. Ze shromážděných podkladů vyplývá, že obecné soudy nerozhodovaly svévolně a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily; tomu, že by v posuzované věci byly stěžovatelem kritizované právní závěry v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, nic také nenasvědčuje. Ústavní soud proto neshledává žádný důvod pro svůj zásah. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 24. ledna 2006

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu