II. ÚS 696/05

Odůvodnění

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení výroku o náhradě nákladů řízení u rozhodnutí uvedeného v záhlaví. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2005, č. j. 22 Cad 137/2005-12, bylo zrušeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení pro nepřezkoumatelnost a věc byla vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení. Soud zároveň rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil tak, že žalobce (stěžovatel) byl sice ve věci samé úspěšný, avšak náklady řízení neúčtoval. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy. K tomu stěžovatel uvedl, že náhradu nákladů řízení požadoval v žalobním petitu. Je sice pravdou, že k výzvě Krajského soudu v Brně stěžovatel nepředložil žádné doklady, jimiž by náklady řízení vyčísloval, bylo tomu však z toho důvodu, že v dané věci neměl, co by dokládal. Jediné náklady, které vznikly, byly stěžovatelovy náklady na právního zástupce, které ale nebylo třeba speciálně dokládat. Plná moc advokáta byla založena ve spise stejně jako jím vypracovaná žaloba a stanovisko k vyjádření žalované. Stěžovatel tak považoval za doložené, že byl zastoupen advokátem, jenž ve věci učinil 3 úkony a podle toho mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení. Jestliže tak soud neučinil, porušil základní právo stěžovatele zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny. Na podporu svého tvrzení poukázal na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 1/04. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Stěžovatel spatřoval porušení svých základních práv v tom, že Krajský soud v Brně mu nepřiznal náhradu nákladů řízení, ačkoliv to v žalobním návrhu výslovně uvedl. Podle § 60 odst. 1 soudního řádu správního má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v dané věci sice v žalobním návrhu uvedl, že požaduje po žalované zaplatit náklady řízení do tří dnů od právní moci rozsudku na účet právního zástupce žalobce, avšak k výzvě soudu o doložení nákladů řízení, žádné doklady nepředložil. Vycházel přitom z přesvědčení (mylného), že pokud byla soudu předložena plná moc pro právního zástupce a žaloba sepsaná právním zástupcem spolu se stanoviskem k vyjádření žalované, lze automaticky po soudu požadovat přiznání náhrady nákladů řízení v případě úspěchu ve věci. Tak tomu ovšem není. Soudní řád správní stanovuje, že účastník má právo na náhradu nákladů řízení. To předpokládá, že účastník nejen navrhne přiznání náhrady nákladů, ale že tyto náklady soudu i doloží a vyčíslí. Pokud stěžovatel ani k výzvě soudu náklady právního zastoupení nevyčíslil, nemůže se domáhat jejich zaplacení. Jestliže stěžovatel poukazoval na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 1/04, Ústavní soud v něm konstatoval, že Městský soud v Praze vycházel z nesprávného zjištění, že stěžovateli žádné náklady nevznikly a tento svůj omyl uznal. To je rozdíl oproti stávajícímu případu. Ve stávajícím případě Krajský soud v Brně náhradu nákladů nepřiznal nikoliv proto, že by stěžovateli žádné náklady nevznikly, ale protože stěžovatel, který byl ve věci úspěšný, náklady řízení nevyúčtoval, a to ani přes výzvu soudu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 23. května 2006

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu