II. ÚS 719/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 6, čl. 7, čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za to mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po 250 Kč, to je v celkové výměře 15 000 Kč. Skutek, za který byl odsouzen, spočíval - ve stručnosti vyjádřeno - v tom, že se v konkrétní dobu dne 1. 9. 2021 v prostorách Oblastní nemocnice Příbram, a. s., a v prostorách sídla policejního orgánu, hrubě vulgárně nadával službu konajícím policistům, kteří jej zajistili v úmyslu působit na výkon jejich pravomoci, rovněž vyjádřil přání, aby jejich manželky a dcery byly znásilněny a hovořil i o úmyslu policisty postřílet a jednomu z nich zastřelit dceru. Ve zbytku stíhaného skutku byl zproštěn, neboť nešlo o trestný čin.

3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") nyní napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu.

4. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, jež bylo nyní napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá podjatost předsedy senátu 9 To krajského soudu, Mgr. R. Lady, který vůči stěžovateli projevil natolik nepřátelský přístup, že to nelze přehlížet, např. tím, že stěžovatele při veřejném zasedání upomínal, že se má posadit, a to předtím, než si stěžovatel stihl vysvléct bundu a připravit poznámky; byl hrubě zastaven předsedou senátu s tím, že nemá mluvit, dokud nebude vyzván; bylo neúměrně kráceno jeho právo vyjádřit se k věci; stěžovatel byl dokonce vykázán ze soudní síně s tím, že je pod vlivem alkoholu, což nebyla pravda; dále předseda senátu nařídil zpracování znaleckého posudku k osobě stěžovatele z oboru psychiatrie, jehož náklady byl nakonec nucen nést sám stěžovatel, čímž soud stěžovateli nepřímo zpřísnil trest.

6. Stěžovatel dále namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Popírá, že by se dopustil skutku, z něhož byl uznán vinným, což má vyplývat z kamerových záznamů, ze kterých je na videozáznamu bez zvukové stopy zjevné, že stěžovatel se chová klidně a spolupracuje; jde-li o výpovědi zasahujících policistů, tyto jsou dle stěžovatele nepravdivé.

7. Stěžovatel v návaznosti na své předchozí námitky uzavírá, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna, neboť nebyly vypořádány námitky, které stěžovatel v řízení vznesl, a to buď vůbec anebo zcela nedostatečně.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

10. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko opakuje své námitky uplatněné v odvolání i dovolání, které byly již beze zbytku vypořádány v napadených rozhodnutích. Ústavní soud považuje všechny tyto námitky za neopodstatněné. Nyní stěžovatel znovu polemizuje především se skutkovými závěry soudů, kdy se domáhá především jiného hodnocení provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí a kamerových záznamů). K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud, stojící mimo soustavu obecných soudů a jehož úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatel odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat; s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními závěry, což stěžovatel též namítá, avšak Ústavní soud jeho názor nesdílí, jak bude podrobněji rozvedeno níže.

11. Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů.

12. Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Stěžovatel uvádí, že se nedopustil jednání, z něhož byl uznán vinným a namítá nesprávné hodnocení důkazů. Ústavní soud k tomuto uvádí, že stěžovatelovy námitky stran nesprávně zjištěného skutkového stavu velmi podrobně vypořádal Nejvyšší soud v napadeném usnesení, z něhož se podává, že výpovědi zasahujících policistů nebyly zkreslené. Jejich obsah je naopak v souladu s pořízenými nahrávkami i kamerovými záznamy z policejní služebny. Ve věci zajištěné a provedené kamerové záznamy (zejména pořízené kamerou umístěnou na těle jednoho ze zasahujících policistů) dokládají skutečné chování stěžovatele, které je diametrálně rozdílné od toho, jak je on sám prezentuje v průběhu celého trestního řízení i ve své ústavní stížnosti. Zachycují jeho agresivní jednání, kdy stěžovatel častoval policisty hrubě vulgárními výrazy a výhrůžkami a v podstatě soustavně komentoval situaci na dentální klinice i děj následující. Policistům stěžovatel tykal, vysmíval se jim a soustavně je urážel a velmi vulgárně jim nadával. Jeho skutečné chování a použité výrazy, urážky a invektivy jsou takto zachyceny na kamerových záznamech, není o nich tedy vůbec žádná pochybnost. Rozhodně nelze uvažovat o extrémním rozporu mezi takovým důkazem a z něj vyvozenými skutkovými zjištěními relevantními pro výslednou právní kvalifikaci skutku. Z jednání policistů zachycených na kamerových záznamech je seznatelné, že tito zachovali profesionalitu, na hrubě vulgární urážlivé jednání s výhrůžkami buď nereagovali vůbec a dívali se jinam, nebo přikyvovali a maximálně ke konci pobytu v nemocnici stěžovatele napomenuli, ať nedělá ostudu a zanechá svého dosavadního jednání. Z provedeného dokazování tedy v této otázce žádný rozpor, natož extrémní prokázán nebyl a Ústavní soud neshledal rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

13. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy dostatečně vysvětlily, proč nevyhověly návrhům stěžovatele na doplnění dokazování. Okresní soud tak učinil v bodě 14. odůvodnění rozsudku, krajský soud pak v bodě 15. napadeného usnesení. Soudy uvedly, že důkazy nelze provést, neboť již nejsou k dispozici a jsou tak objektivně nedostupné. Krajský soud pak dodal, že kamerové záznamy bez zvukové stopy z předmětné policejní služebny byly provedeny a s ohledem na absenci zvukové složky musel okresní soud vycházet z výpovědi policistů, a proto nebyl dán důvod tento důkaz provádět znovu. Nejedná se tedy o opomenutý důkaz, jímž by se soudy nezabývaly, nýbrž naopak byl proveden a hodnocen. Ústavní soud tedy neshledal, že by soudy opomenuly jakýkoliv důkazní návrh stěžovatele, stejně tak považuje závěry soudů za plně přezkoumatelné a souladné s požadavky vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny.

14. Stěžovatel dále namítá podjatost předsedy senátu 9 To krajského soudu, Mgr. R. Lady, který v jeho věci ve veřejném zasedání projednával stěžovatelovo odvolání. Tato námitka byla taktéž předmětem přezkumu odvolacího i dovolacího soudu. Zejména Nejvyšší soud se této námitce věnoval samostatně, neboť jde v případě námitky vyloučeného orgánu o samostatný dovolací důvod. Nejvyšší soud shrnul průběh řízení o námitce podjatosti před krajským soudem a následně před vrchním soudem, který rozhodoval o stížnosti proti usnesení krajského soudu o tom, že předseda senátu není vyloučen z úkonů trestního řízení. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 11. 12. 2024 se pak dle Nejvyššího soudu podává, že se stěžovatel nejprve po zahájení veřejného zasedání s ohledem na písařskou chybu v předvolání, kde bylo chybně uvedeno předsedkyně senátu, dotazoval Mgr. R. Lady, zda je předsedkyní, nebo zda je normálně mužského pohlaví, což stěžovatel považoval dle svého vyjádření za naprosto relevantní dotaz. Posléze ihned odešel na toaletu. Dále prohlašoval, že má vůči němu předseda senátu impertinence. Stěžovatel ho oslovoval vážený soudruhu, tvrdil o sobě, že je patrně na rozdíl od Mgr. R. Lady abstinent, označil ho za individuum, které nepatří do Evropy, natož do soudního systému atd. Předseda senátu Mgr. R. Lada i přes tyto invektivy na stěžovatele ani nezvýšil hlas a zachoval slušnost a profesionalitu. Také zdůvodnil vykázání stěžovatele z jednací síně soudu, kdy na něj posléze senát čekal, až stěžovatel dokouří cigaretu. Po návratu stěžovatele se Mgr. R. Lada stěžovateli omluvil, že mu řekl, že je pod vlivem alkoholu. Předseda senátu následně s ohledem na pochybnosti o příčetnosti stěžovatele vlivem jeho velmi nevhodného jednání během samotného skutku, jakož i v průběhu veřejného zasedání, rozhodl o vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, obor psychiatrie, jelikož v případě zjištění zmenšené příčetnosti či dokonce nepříčetnosti stěžovatele jako obviněného by tato otázka měla zásadní význam pro shledání jeho viny. Z uvedeného je zcela patrné, že námitky stěžovatele ohledně podjatosti Mgr. R. Lady jsou zjevně nedůvodné a Ústavní soud tedy ani v tomto ohledu neshledal porušení čl. 36 Listiny.

15. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2026

Jiří Přibáň v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. V posuzované věci je napadeno v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu vydané senátem 8 Tdo, v němž zasedala a rozhodovala jako členka senátu JUDr. Milada Šámalová, manželka soudce Ústavního soudu Pavla Šámala.

2. Soudce Pavel Šámal v přípisu předloženém předsedkyni I. senátu dne 18. března 2026 uvedl, že vzhledem k tomu, že by - s ohledem na jeho uvedený vztah k JUDr. Miladě Šámalové - objektivně mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, předkládá spis k rozhodnutí o svém vyloučení z projednání a rozhodování v uvedené věci.

3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].

4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní pak o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

5. S ohledem na poměr soudce Pavla Šámala ke jmenované soudkyni Nejvyššího soudu, která se podílela na přijetí napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání podaném stěžovatelem v dané věci, proto I. senát Ústavního soudu, určený podle § 9 rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2026 pro rozhodnutí o vyloučení soudce II. senátu, dospěl k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a rozhodl o vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci sp. zn. II. ÚS 719/26.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2026

Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu