Odůvodnění
Stěžovatelka se ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu dne 27. 11. 2002 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozhodnutí celních orgánů obou stupňů. Zároveň požádala o objasnění okolností dokazování v uvedené věci a o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Poukázala na svou již dříve podanou ústavní stížnost ve stejné věci, již Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V nyní projednávané ústavní stížnosti poukázala na nové skutečnosti, které v průběhu původního řízení neznala. S poukazem na ochranu práva na spravedlivý proces a práva na pokojnou držbu majetku navrhla, aby Ústavní soud postupoval dle ustanovení § 75 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a přijal ústavní stížnost i přesto, že nebyl zcela využit možný rozsah všech procesních prostředků.
Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Posledním prostředkem na ochranu práva stěžovatelky byla její žaloba na zrušení rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. 3. 1996, zn. zn. 01-4089/4/95. Krajský soud v Brně o ní rozhodl napadeným rozsudkem, jenž byl dle zjištění Ústavního soudu (viz č.l. 8 spisu) stěžovatelce doručen prostřednictvím její právní zástupkyně dne 20. 12. 2001. Pokud stěžovatelka podala nyní projednávaný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dne 27. 11. 2002, učinila tak evidentně po uplynutí 60denní lhůty.
Stěžovatelka si je ostatně vědoma toho, že podává návrh po zákonem stanovené lhůtě, neboť se dovolává postupu dle ustanovení § 75 odst. 1, 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dané ustanovení je však třeba vykládat pouze ve vztahu k § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to tak, že umožňuje, aby Ústavní soud přijal ústavní stížnost i tehdy, jestliže nejsou vyčerpány všechny prostředky k ochraně práv. Nedovoluje tedy prominout ani prodloužit lhůtu, jejíž délku a běh upravuje kogentní ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Na základě výše uvedeného soudci zpravodaji nezbylo, než podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh, jenž byl podán po lhůtě stanovené tímto zákonem, odmítnout, a to aniž by bylo nutné se zabývat návrhem na provedení důkazů a na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, neboť její odmítavý výrok současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro vyhovění takovému návrhu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 11. února 2003
JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu