Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. E. P., 2) S. P., 3) B. J. a 4) J. G., všech zastoupených Mgr. Renatou Wachtlovou, LL.M., advokátkou, sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 21 As 90/2025-43 ze dne 26. ledna 2026, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 A 102/2024-70 ze dne 16. dubna 2025, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. j. MZE 4048/2024-11155 ze dne 27. srpna 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva zemědělství jako účastníků řízení, a a) MUDr. O. P., b) K. Z., c) MVDr. M. Z., d) Mgr. J. P., e) K. N., f) Ing. K. P., a g) MUDr. H. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení rozhodnutí označených v záhlaví. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jejich práv podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
2. Stěžovatelé a vedlejší účastníci, resp. dříve i jejich právní předchůdci vedou letité spory o to, komu z nich mají být vydány pozemky v rámci restitučního řízení. Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Beroun rozhodnutím sp. zn. 107/2003/5103-Ba 1890/90-Vá ze dne 31. 3. 2003 určilo, že stěžovatelé a všichni vedlejší účastníci (resp. jejich právní předchůdci) jsou osobami oprávněnými ve smyslu § 4 odst. 2 a odst. 4 zákona o půdě, a tedy i vlastníky tam specifikovaných pozemků. Stěžovatelé poté v roce 2013 podali podnět k přezkumnému řízení tohoto rozhodnutí podle správního řádu, jelikož měli problém se zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí. Státní pozemkový úřad rozhodnutím sp. zn. 102135/2013 ze dne 4. 4. 2013 ve zkráceném přezkumném řízení rozhodnutí berounského pozemkového úřadu opravdu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jeho rozhodnutí však v odvolací řízení Ministerstvo zemědělství rozhodnutím č. j. 63150/2013-MZE-12142 ze dne 15. 10. 2013 změnilo tak, že ke zrušení rozhodnutí berounského pozemkového úřadu došlo pouze ve vztahu k některým pozemkům. Stěžovatelé následně ještě v roce 2013 napadli toto rozhodnutí správní žalobou u Městského soudu v Praze. Po dlouhých procesních peripetiích s určením pravomoci správních a civilních soudů nakonec (podruhé) rozhodl zvláštní senát usnesením č. j. Konf 31/2021-23 ze dne 7. 12. 2022 a vyslovil příslušnost soudů ve správním soudnictví.
3. Městský soud v Praze jakožto správní soud poté už třikrát zrušil rozhodnutí Ministerstva zemědělství jako odvolacího orgánu proti rozhodnutí o zahájení přezkumného řízení. Poprvé pro vady řízení, protože ministerstvo nedalo možnost všem účastníkům vyjádřit se k odvolání (rozsudek MS v Praze č. j. 6 A 238/2013-113 ze dne 27. 4. 2023). Podruhé pro nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost (rozsudek MS v Praze č. j. 17 A 114/2023-73 ze dne 27. 11. 2023). V posledním rozhodnutí, označeným v záhlaví a nyní napadeným stěžovateli, Ministerstvo zemědělství rozhodlo tak, že v části úplně původní rozhodnutí berounského pozemkové úřadu z roku 2003 potvrdil (tedy některé pozemky zůstaly vydané) a v části ho zrušil s tím, že o nich už bylo rozhodnuto v roce 2000, a tedy se jednalo o věc rozhodnutou. Městský soud v pořadí třetím, nyní napadeným a v záhlaví označeným rozsudkem shledal žalobu znovu částečně důvodnou a výrok o zrušení vůči některým pozemkům zrušil. Podle názoru městského soudu nejstarší rozhodnutí z roku 2000 dnes již neexistuje, a tak se nemohlo jednat o věc již jednou rozhodnutou. Zdůraznil ovšem, že může existovat jiný důvod, pro který neměly být tyto pozemky podle zákona o půdě v restituci vydané.
4. Stěžovatelé se bránili kasační stížností u Nejvyššího správního soudu, který se ztotožnil se závěry městského soudu a kasační stížnost v záhlaví označeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
Argumentace stěžovatelů
5. Zaprvé stěžovatelé namítají porušení zásady rovnosti plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny způsobené tím, že je chráněna dobrá víra kupujících (nejsou vydávány nemovitosti, které stěžovatelé již prodali třetím osobám), avšak prodávajících nikoliv (ostatní nemovitosti stěžovatelů vydány jsou).
6. Zadruhé, státní orgány byly povinny zabývat se námitkami ohledně vlastnického práva stěžovatelů nabytého v dobré víře darovacími smlouvami od jejich právních předchůdců. Měly zkoumat, zda se nejedná o nemovitosti, které nelze vydat a měly vyložit, jak se s námitkami stěžovatelů vypořádaly. Tím, že se státní orgány nezabývaly těmito opakovanými námitkami, nemohou být jejich závěry v souladu s čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny ani čl. 6 Úmluvy. V tomto směru stěžovatelé odkazují i na nález sp. zn. IV. ÚS 68/94 ze dne 15. 12. 1994, dle kterého musí soudy prověřit, zda neexistují překážky bránící vydání pozemků ve smyslu § 11 zákona o půdě, pokud je to v soudním řízení sporné.
7. Zatřetí, státní orgány měly povinnost s ohledem na čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny se daleko podrobněji zabývat skutkovými okolnostmi. Navíc, již Městský soud v Praze jim tuto povinnost ve svém rozsudku č. j. 17 A 114/2023-73 ze dne 27. 11. 2023 uložil; žádný z orgánů tohoto pokynu však následně nedbal.
8. Začtvrté, stěžovatelům bylo upřeno právo na spravedlivý proces. Věc není projednávána bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě - původní rozhodnutí je z roku 2003, poslední pak z roku 2026. Spor tak trvá již takřka 23 let. Na základě nesprávného právního názoru Městského soudu v Praze došlo k prodloužení řízení o 5,5 let kvůli řešení otázky věcné příslušnosti soudu, přičemž po 5,5 letech o věci stejně rozhodoval tentýž soud, na který se stěžovatelé původně obrátili. Stěžovatelé přitom mají na rychlém vyřešení věci zájem. O pozemky se od roku 1994 starají, zabezpečují jejich funkčnosti a platí daň z nemovitých věcí. Z větší časti se v tomto řízení jedná o pozemky lesní, stěžovatelé tak kontrolují i dodržování lesního zákona (zákon č. 289/1995 Sb.) a plnění různých nařízení ze strany orgánů ochrany životního prostředí, nutných zejména v dnešní době, kdy vlivem sucha existuje velké nebezpečí kůrovcové kalamity. Nedodržování právě uvedeného by přineslo škody i dalším pozemkům. Vznikají přitom i situace, které je zapotřebí bezodkladně řešit - tak činí právě stěžovatelé. Není možné, aby po celou dobu soudních i správních řízení byly zastaveny veškeré práce; vznikla by tak značná škoda na majetku všech zúčastněných, včetně pokut.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud shledal, že nejsou splněné procesní podmínky k projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost sice byla podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky předcházejících řízení; stěžovatelé jsou také zastoupeni advokátkou (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé ovšem dosud nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Ústavní stížnost proto není přípustná.
10. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 2947/20 nebo ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 196/21).
11. V předchozím bodu uvedené závěry se uplatní také v situaci, kdy účastník napadne ústavní stížností rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zamítnutí své kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí správního orgánu, a věc byla vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení. Rozhodnutí krajského soudu, které je stěžovatelem rovněž napadeno, je přitom v posuzované věci rozhodnutím kasačním, tedy věc byla vrácena zpět správnímu orgánu k dalšímu řízení a stěžovatel tedy nenapadá konečná rozhodnutí ve věci. Ústavní stížnost je tak podána předčasně a je nepřípustná. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud v usneseních sp. zn. I. ÚS 1308/17 ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 152/19 ze dne 22. 10. 2019; sp. zn. II. ÚS 444/21 ze dne 29. 3. 2021 nebo IV. ÚS 1152/24 ze dne 10. 5. 2024, která se týkala obdobných situací.
12. Stěžovatelům přitom nebude na újmu, pokud ústavní stížnost s ohledem na její subsidiární charakter podají až na konci celého řízení. Možnost stěžovatelů domoci se svých ústavně zaručených práv tak není nijak narušena (viz také usnesení sp. zn. II. ÚS 2264/23 ze dne 19. 3. 2024). V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že pokud by stěžovatelé v budoucnu podávali po skutečném vyčerpání všech opravných prostředků novou ústavní stížnost, bylo by užitečné na toto usnesení výslovně odkázat.
13. Ústavní soud dále posoudil, zda nejsou naplněny podmínky pro použití § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost buď svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek neshledal.
14. O tom, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje stěžovatelovy vlastní zájmy, lze uvažovat pouze na základě určitých vnějších okolností, které by odůvodňovaly požadavek, aby se Ústavní soud k určité právní otázce vyjádřil co nejdříve a zamezil tak ve velkém množství případů jejímu nesprávnému nebo rozdílnému řešení ze strany orgánů veřejné moci, jakož i případnému s tím spojenému porušení základních práv a svobod dotčených osob. O podstatný přesah naopak nepůjde v situacích ojedinělé, nahodilé povahy, tedy v případech, kdy předmět ústavní stížnosti nevykazuje znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním případem (usnesení sp. zn. III. ÚS 1963/23 ze dne 9. 11. 2023 body 9-10, sp. zn. II. ÚS 2264/23 ze dne 19. 3. 2024). V případě stěžovatelů jde o otázku obnovy řízení podle správního řádu. Ústavní soud takovou právní otázku považuje za běžnou a není tedy na místě připustit ústavní stížnost bez vyčerpání opravných prostředků.
15. Ústavní stížnost není přípustná ani z důvodu průtahů v řízení a možné výjimky v § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud důsledně rozlišuje mezi stížnostmi proti probíhajícím průtahům a těmi, jež směřují proti řízením již pravomocně skončeným. V první skupině případů se stěžovatelé domáhají u Ústavního soudu ochrany proti stále trvajícím průtahům v řízení před orgánem veřejné moci. Taková ústavní stížnost směřuje proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci. Ústavní soud může nálezem zakázat, aby tento zásah pokračoval, a případně přikázat, aby byl obnoven stav před porušením práv stěžovatele [viz § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je využití postupu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), či jiného dostupného procesního prostředku. Oproti tomu ve druhé skupině případů stěžovatelé namítají průtahy v řízení, které již bylo pravomocně skončeno. Od přijetí novelizace zákona č. 82/1998 Sb., umožňující přiznat náhradu újmy (majetkové i nemajetkové) za průtahy v řízení jakožto nesprávný úřední postup (§ 13 odst. 1 ve spojení s § 31a tohoto zákona), se Ústavní soud věcně nevyjadřuje k tomu, zda ve věci průtahy byly, či nikoli, jestliže stěžovatel nevyčerpal prostředek ochrany svých práv, který mu zákon č. 82/1998 Sb. nabízí. Ze stejných závěrů Ústavní soud vychází i v recentní judikatuře (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1736/23 ze dne 26. 3. 2024 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 660/23 ze dne 22. 5. 2024).
16. Stěžovatelé ústavní stížnost neformulovali jako ústavní stížnost proti jinému zásahu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a požadují toliko zrušení napadených rozhodnutí. Současně tuto námitku směřují do minulosti ve vztahu k celému souhrnu předcházejících řízení (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 553/26 ze dne 3. 6. 2026, bod 15). Navíc, jak bylo uvedeno, podmínkou pro věcné posouzení takové námitky je využití postupu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), či jiného dostupného procesního prostředku (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2575/24 ze dne 6. 11. 2024, body 37 a 38). Z ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí ovšem nevyplývá, že by stěžovatelé tohoto postupu využili. Jejich ústavní stížnost je tedy i v této části nepřípustná pro nevyčerpání opravných prostředků.
17. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle § 75 odst. 1 a § 43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2026
Martin Smolek v. r. soudce zpravodaj