Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Moravské srdce, z. s., se sídlem [adresa] zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2018 č. j. 9 As 336/2017-18, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2017 č. j. 62 A 243/2017-8 a usnesení Zastupitelstva Kraje Vysočina ze dne 12. 9. 2017 č. j. 0339/05/2017/ZK, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byl dne 7. 3. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 25 odst. 2 písm. c) a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Stěžovatel jakožto zapsaný spolek, jehož základním cílem je prosazovat práva moravského národa na sebeurčení, požádal podle § 78 odst. 2 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "krajské zřízení") o zřízení výboru pro národnostní menšiny. Zastupitelstvo Kraje Vysočina (dále jen "zastupitelstvo") v záhlaví citovaným usnesením rozhodlo tak, že nezřizuje výbor zastupitelstva pro národnostní menšiny. Stěžovatel proto podal ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 zákona s. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), prostřednictvím níž se domáhal zrušení předmětného usnesení zastupitelstva. Krajský soud rozhodl v záhlaví citovaným usnesením tak, že žalobu odmítl jako nepřípustný návrh ve smyslu § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud totiž dospěl k závěru, že předmětné usnesení zastupitelstva není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., pročež je nelze napadnout tímto typem žaloby. Stěžovatel proto podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, jenž o ní rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že ji zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II). Nejvyšší správní soud mj. vyslovil souhlas s názorem krajského soudu, že dotčené usnesení zastupitelstva nelze považovat za rozhodnutí dle § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť nesplňuje formální znaky takového rozhodnutí.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti do značné míry opakuje námitky, které zazněly již v řízení před správními soudy. Především vysvětluje, proč považuje zastupitelstvo kraje za správní úřad a usnesení zastupitelstva za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Dále popisuje zákonné podmínky pro zřízení výboru zastupitelstva pro národnostní menšiny podle § 78 odst. 2 krajského zřízení a rozporuje názor krajského soudu, že výbor zastupitelstva je jen poradním orgánem a jeho zřízení je interní věci zastupitelstva, přičemž nemůže být dotčeno subjektivní právo stěžovatele.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Úvodem Ústavní soud připomíná, že není další instancí soustavy obecných soudů (čl. 91 a čl. 83 Ústavy), pročež není oprávněn nepřezkoumávat "pouhou" správnost interpretace a aplikace podústavního práva těmito soudy. Jelikož pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v řízení před správními soudy.
7. Stěžovatel brojí proti názoru správních soudů, že proti předmětnému usnesení zastupitelstva nelze podat žalobu podle § 65 odst. 1 soudního řádu správního, neboť toto usnesení není rozhodnutím správního orgánu ve smyslu citovaného ustanovení. Nejvyšší správní soud se touto otázkou zevrubně zabýval a poukázal na to, že v jeho ustálené judikatuře se prosadilo materiálně-formální pojetí rozhodnutí. Materiální znak - dotčení právní sféry stěžovatele - však není s to odlišit rozhodnutí dle § 65 odst. 1 s. ř. s. od zásahu dle § 82 s. ř. s., pročež je nezbytné zabývat se i naplněním formálních znaků rozhodnutí - např. existencí konkrétního individualizovaného adresáta; založením, změnou, zrušením nebo závazným určením jeho konkrétních práv tímto rozhodnutím; vydáním ve formalizovaném řízení; přítomností alespoň některých náležitostí typických pro rozhodnutí (záhlaví, výrok, odůvodnění, poučení). Předmětné usnesení však nesplňovalo prakticky žádný z formálních znaků rozhodnutí. A proto pokud správní soudy odmítly stěžovatelovou žalobu pro nepřípustnost, resp. zamítly jeho kasační stížnost, nelze v jejich rozhodnutích spatřovat svévoli ani porušení práva na přístup k soudu (denegatio iustitiae). Dále lze dodat, že jejich rozhodnutí jsou založena na příslušných ustanoveních zákona (soudního řádu správního) a ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu, která musela být stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci známa. Tato rozhodnutí jsou odůvodněna dostatečně podrobným (řádným), srozumitelným, logickým a vnitřně bezrozporným způsobem. Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele podle čl. 36 Listiny.
8. Ústavní soud nemohl přehlédnout ani skutečnost, že Nejvyšší správní soud v bodu 23 odůvodnění napadeného rozsudku stěžovateli naznačil, jakým způsobem se může domáhat ochrany svých ústavně garantovaných práv podle čl. 25 odst. 2 písm. c) Listiny. Stěžovateli tedy zůstává zachována možnost podat žalobu proti nezákonnému zásahu podle § 82 s. ř. s. nebo podat podnět k Ministerstvu vnitra pro výkon dozoru podle § 82 krajského zřízení.
9. Druhá námitka stěžovatele se týká nesouhlasu stěžovatele s některými částmi odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu. V této souvislosti Ústavní soud stručně podotýká, že stěžovatelem namítaná pochybení prvostupňového soudu byla korigována a uvedena na pravou míru Nejvyšším správním soudem [viz bod 22 v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu]. Ústavní soud proto nemohl konstatovat porušení stěžovatelových ústavně chráněných práv ani v tomto případě.
10. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu