Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti JUDr. M. L., advokáta se sídlem [adresa] Praha 10, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. listopadu 2022 č. j. 0 P 311/2007-359 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2023 č. j. 68 Co 6/2023-379, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu se podává, že napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "soud prvního stupně") přiznal stěžovateli odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů celkem ve výši 4 800 Kč, a to jako koliznímu opatrovníkovi osoby omezené na svéprávnosti, pro uzavření darovací smlouvy spolu se smlouvou o zřízení věcného břemene s její opatrovnicí, jejímž předmětem jsou nemovitosti a spoluvlastnický podíl specifikovaný v rozhodnutí (výrok I.). Opatrovníkovi omezené ve svéprávnosti, advokátovi JUDr. L. S., přiznal soud prvního stupně odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty celkem ve výši 4 719 Kč (výrok II.).
Proti výroku I. tohoto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím soudů o náhradě nákladů řízení, resp. se způsobem stanovení tarifní hodnoty sporu. Uvádí, že obvodní soud žádal o přiznání náhrady nákladů řízení spočívajících v odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů s tím souvisejících v celkové výši 36 552 Kč podle přiloženého vyúčtování provedených úkonů právní služby. Stěžovatel dále namítá, že stejným odvolacím soudem bylo v jiném případě, kdy se jednalo také o náhradu nákladů jeho zastupování jako opatrovníka ustanoveného osobě omezené ve svéprávnosti, na základě jím podaného odvolání korigováno nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Jak patrno z výše uvedeného, stěžovatel měl být namítaným postupem obecných soudů zkrácen o částku 31 752 Kč. Z toho plyne, že jde (stále ještě) o tzv. bagatelní věc [srov. § 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Odporovalo by přitom smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2592/20, I. ÚS 126/21, I. ÚS 159/22 a II. ÚS 532/22). Nadto Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi také vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v předmětné věci nejde.
Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s výší odměny za zastupování, kdy má stěžovatel za to, že jeho odměna (jako kolizního opatrovníka) měla být stanovena podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv podle § 9 odst. 2 téhož předpisu. Městský soud v Praze v napadeném usnesení stěžovateli vysvětlil, z jakého důvodu na posuzovanou věc aplikoval posledně uvedené ustanovení, a současně se vypořádal s jeho argumentem odlišným rozhodnutím téhož soudu. V postupu uvedeného soudu tak nic svévolného spatřovat nelze, přičemž - jak již bylo výše naznačeno - věcná správnost intepretace a aplikace advokátního tarifu coby podústavního práva není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a to ani ve věcech, které nelze za tzv. bagatelní považovat. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu