Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr. Alexandrem Belicou, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2012, č. j. 9 Cmo 478/2012-181, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. října 2012, č. j. 19 Cm 574/96-173, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Projednávanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i práv vyplývajících z čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny opravné prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka brojí proti usnesením, kterým bylo odmítnuto její odvolání, resp. potvrzeno usnesení její odvolání odmítající. V takovém případě dává právní řád České republiky stěžovatelce možnost ochrany jejích práv podáním žaloby pro zmatečnost dle ustanovení § 229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla (ústavní stížností není dokládán opak), nastala situace, kdy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní opravné prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.
Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatelka jejich existenci ani netvrdila.
Ústavní soud si je vědom, že k podání žaloby pro zmatečnost dle ustanovení § 229 odst. 4 občanského soudního řádu stanovuje zákon tříměsíční lhůtu od chvíle doručení napadeného usnesení (§ 234 odst. 1 občanského soudního řádu). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zástupci stěžovatelky doručeno dne 9. ledna 2013, má stěžovatelka podle názoru Ústavního soudu ještě dostatek času žalobu pro zmatečnost v zákonné lhůtě podat, díky čemuž její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zůstane neohroženo. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že odmítnutím předčasné ústavní stížnosti není stěžovatelka zbavena práva obrátit se na Ústavní soud v případě, že soud rozhodující o žalobě pro zmatečnost námitky stěžovatelky nevyslyší, podá-li svoji ústavní stížnost řádně a včas.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2013
Stanislav Balík, v. r. soudce zpravodaj