Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Petrem Otrusinou, advokátem AK se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 18. prosince 2013 č. j. 59 Nc 133/2013-43, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. března 2014, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 10. července 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 18. prosince 2013 č. j. 59 Nc 133/2013-43 bylo rozhodnuto o námitce podjatosti vznesené žalobcem (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") tak, že soudkyně Okresního soudu ve Zlíně Mgr. Magdaléna Garguláková není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci (o nesrozumitelném podání).
II. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně napadeným usnesením schválil předchozí postup Mgr. Gargulákové v řízení před Okresním soudem ve Zlíně sp. zn. 45 C 63/2013. Tento postup považuje stěžovatel za porušení jeho práva, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť od podání žaloby uplynulo více než 16 měsíců a ve věci žaloby dosud nebylo meritorně jednáno.
Dle názoru stěžovatele je dále zjevné, že postupem Mgr. Gargulákové mu bylo také upíráno právo na spravedlivý proces, když byl opakovaně vyzýván k doplnění žaloby a ustanovení zástupce z řad advokátů mu nebylo přiznáno (tedy bylo porušeno právo stěžovatele na právní pomoc v řízení před soudy - ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny). Tyto skutečnosti mají dle názoru stěžovatele původ v negativním osobním vztahu Mgr. Gargulákové k osobě stěžovatele, který se projevuje shora uvedeným způsobem odporujícím ústavně zaručeným právům stěžovatele.
Podle názoru stěžovatele spočívá objektivní hledisko podjatosti soudkyně Mgr. Gargulákové v tom, že tato soudkyně stěžovatele opakovaně vyzývala k doplňování žaloby, a to přesto, že stěžovatel vždy všem výzvám k doplnění žaloby vyhověl a řídil se pokyny soudu, čímž došlo k průtahům v řízení, když v dané věci dosud nedošlo k meritornímu projednání nároků stěžovatele. Všechny tyto skutečnosti jsou zjistitelné ze spisu Okresního soudu ve Zlíně vedeného pod sp. zn. 45 C 63/2013, "a to natolik zjevné", že musí objektivně vzbuzovat pochybnosti o nestrannosti soudkyně Mgr. Gargulákové vůči stěžovateli. Stěžovatel je toho názoru, že Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně se v rámci napadeného usnesení s těmito skutečnostmi dostatečně nevypořádal, pouze bez dalšího konstatoval, že nebyly zjištěny.
III. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V souladu s ust. § 75 odst. 1 věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03, sp. zn. II. ÚS 1179/10, sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
Ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05).
Stěžovatel ústavní stížností brojí proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, kterým bylo rozhodnuto o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem, tedy proti procesnímu rozhodnutí vydanému v civilním řízení, proti kterému není opravný prostředek přípustný (ust. § 16b ve spojení s § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.); tím však staví Ústavní soud do pozice přezkumné instance (jinak ex lege vyloučené), jež mu ovšem, jak výše předestřeno, zásadně nepřísluší. Ve světle výše uvedeného je nutno i nyní projednávanou ústavní stížnost proti negativnímu rozhodnutí o námitce podjatosti považovat za nepřípustnou. Vydáním napadeného usnesení ve věci podjatosti řízení neskončilo a stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky občanského soudního řádu v rámci řízení o vlastním předmětu sporu (zejména odvolání a žaloba pro zmatečnost podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu). Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k podání ústavní stížnosti. V dané procesní situaci tak nelze napadené usnesení považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, který má k dispozici další prostředky, jak své právo hájit. Návrh byl tedy Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. kromě rozhodnutí již citovaných i usnesení sp. zn. IV. ÚS 1643/08, sp. zn. II. ÚS 520/07 či sp. zn. II. ÚS 2150/14).
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2014 Radovan Suchánek, v. r. soudce zpravodaj