II. ÚS 87/95

Odůvodnění

svého rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Vedlejší účastník řízení, Okresní úřad Žďár nad Sázavou - pozemkový úřad, ve svém vyjádření uvedl, že v odůvodnění věc posoudil tak, že došlo ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., neboť ve vložce č. 320 moravských zemských desek je poznamenána konfiskace podle uvedeného dekretu a dále, že soud bere na vědomí zpětvzetí knihovní žádosti Ministerstva zemědělství v Praze ze dne 17.6.1948 a poznámka zamýšleného převzetí nemovitostí a revize podle zákonných ustanovení. Ve vložce č. 476 je vyznačeno, že jde o majetek, který je předmětem revize podle zákona č. 142/1947 Sb., ale přechod vlastnictví je vyznačen č.d. 12615/49 dle dekretu č. 12/1945 Sb. O tento stav se při svém rozhodnutí opřel a vycházel přitom i z judikatury ostatních krajských soudů v ČR. Dále se vyjádřil vedlejší účastník Lesy České republiky, s.p., Hradec Králové. Ve svém stanovisku uvádí, že ohledně vydání zemědělského majetku se na něj obrátil právní zástupce stěžovatelky v zákonné lhůtě. Protože podle názoru tohoto vedlejšího účastníka nebyly splněny podmínky, dohodu o vydání majetku neuzavřel. Poukázal přitom i na nedořešené tzv. náhradové dohody, kterými byli kromě jiných odškodňováni i občané Rakouska. Posouzení věci samé přenechává Ústavnímu soudu a vlastní návrh nemá. Pouze uvádí, že podle jeho názoru existuje naléhavý právní zájem na projednání věci, je však třeba zvážit dopad právních následků nálezu.

Pozemkový fond ČR, územní pracoviště Žďár nad Sázavou sdělil, že se věcí řešenou v řízení před Ústavním soudem nezabýval a ponechal na Ústavním soudu její posouzení. Výslovně se však svého postavení vedlejšího účastníka nevzdal.

III. Na základě provedeného řízení došel II. senát Ústavního soudu k následujícím závěrům. Základem pro rozhodnutí Pozemkového úřadu i Krajského soudu bylo jednoznačné prokázání faktu, že na straně otce stěžovatelky nebyla splněna podmínka trvalého pobytu, resp. trvalého žití na území ČR. Ostatní úvahy obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí již nelze považovat za ratio decidendi pro jejich postup ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti.

Ústavní soud však ve svém nálezu Pl. ÚS 8/95 (č. 29/1996 Sb.) zrušil ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a to část prvé věty za čárkou ve slovech "který má trvalý pobyt na jejím území a" a ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území", ustanovení § 7 odst. 2 téhož zákona ve slovech "trvale žijící na území České republiky", ustanovení § 2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve slovech "trvale žijící na území České republiky" a ustanovení § 2 odst. 2 téhož zákona ČNR ve slovech "a trvale žijí v České republice."

Z odůvodnění nálezu Pl. ÚS 8/95 (č. 29/1996 Sb.) plyne, že taková úprava odporuje stejným ustanovením, tj. čl. 1 a 10 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 2 a čl. 14 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jako obdobná ustanovení stanovící podmínku trvalého pobytu v případě zákona č. 87/1991 Sb., a že nebyl shledán důvod, pro který by bylo třeba se od právního názoru vysloveného v nálezu Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.) odchýlit.

Provedené řízení před II. senátem Ústavního soudu prokázalo, že důvodem pro rozhodnutí Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca 157/94-19, ze dne 13.2.1995, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Žďár nad Sázavou - pozemkový úřad, ze dne 19.4.1994, čj. PÚ-7910/92-1, podle kterého stěžovatelka není vlastníkem v rozhodnutí uvedených nemovitostí, bylo nesplnění podmínky trvalého žití, popř. trvalého pobytu. Tím došlo ve vztahu ke stěžovatelce k porušení jejích výše uvedených základních práv. Toto porušení ovšem nelze vytýkat správnímu orgánu, který v předmětné věci rozhodoval, neboť postupoval podle tehdy platných právních předpisů, kterými je ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a § 3 odst. 1 a § 46 správního řádu vázán.

Rovněž tak nelze vytýkat Krajskému soudu jeho tehdejší postup při posuzování případu z hlediska splnění podmínky trvalého žití na území ČR. Námitka stěžovatelky, že tímto postupem účastníka řízení došlo k porušení ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR není na místě. Jednak z toho důvodu, že toto ustanovení samo o sobě stricto sensu nezakládá subjektivní veřejné právo stěžovatelky, nýbrž je jen jednou z institucionálních záruk ochrany základních práv a složkou právního státu, jednak proto, že soudy jsou při svém rozhodování nezávislé a jedinou povinností, která pro ně z ustanovení čl. 95 odst. 2 plyne, je, že nemohou samy posoudit ústavnost právního předpisu, nýbrž musí věc postoupit Ústavnímu soudu v tom případě, kdy dojdou k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem.

Ústavní soud neshledal žádné důvody pro stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o namítané porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, má Ústavní soud za to, že za situace, kdy v aplikaci ustanovení § 250f o.s.ř. nespočívá samotná neústavnost napadeného rozhodnutí, nemůže mít zásadní význam ani aplikace tohoto ustanovení.

Ústavní soud přitom vychází ze své již konstantní judikatury, podle které se cítí vázán petitem návrhu stěžovatele, nikoli však odůvodněním ústavní stížnosti. Jestliže v mezidobí od podání ústavní stížnosti rozhodl o neústavnosti podmínky trvalého pobytu, popř. trvalého žití požadované zákonem č. 229/1991 Sb., popř. zákonem ČNR č. 243/1992 Sb. jako podmínky pro uplatnění restitučního nároku a jestliže jak Pozemkový úřad, tak Krajský soud svá rozhodnutí opřely o tuto neústavní podmínku, musel Ústavní soud rozhodnout, jak ve výroku uvedeno.

Ústavní soud při tomto rozhodnutí respektuje nezávislost rozhodování obecných soudů, a proto se nevyslovuje k otázkám, které bude třeba vyřešit při novém projednání věci před Krajským soudem. Ponechává proto plně na úvaze soudu, jak nyní posoudí splnění dalších podmínek pro uplatnění restitučního nároku, jako je především splnění podmínky státního občanství a určení, podle jakého právního předpisu došlo k přechodu předmětného zemědělského majetku na stát a zda tedy bude případ posouzen podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) zákona ČNR č. 243/1992 Sb. nebo podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb. Ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stanoví, že bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší. Protože podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, nezbylo Ústavnímu soudu než zrušit rozhodnutí Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca 157/94-19, ze dne 13.2.1995, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Žďár nad Sázavou - pozemkový úřad, ze dne 19.4.1994, čj. PÚ-7910/92-1, podle kterého stěžovatelka není vlastníkem v něm uvedených nemovitostí.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.

V Brně dne 11. července 1996