Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2009 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. P., IČ [IČO] se sídlem ve [adresa] zastoupeného JUDr. Vladislavou Halodovou, advokátkou se sídlem [adresa] směřující proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2008 sp. zn. 6 Co 2171/2008, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 1 Ústavy. Stěžovatel byl jako žalovaný povinen uhradit žalobcům náhradu z titulu bezdůvodného obohacení z důvodu využívání parcel žalobců bez právního titulu. O podané žalobě rozhodl Okresní soud v P. rozsudkem ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 8 C 130/2006 tak, že uložil stěžovateli uhradit žalobcům náhradu za bezdůvodné obohacení ve výši 6 137,50 Kč s úrokem z prodlení.
Proti rozhodnutí nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 12. 2008 sp. zn. 6 Co 2171/2008 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že má stěžovatel výrokem III. uloženou povinnost zaplatit částku 15 282 Kč s úrokem z prodlení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil jednak námitku proti volné úvaze soudů, jednak nesouhlasil se závěry obecných soudů ohledně skutkového zjištění výše bezdůvodného obohacení a použití rozdílných znaleckých posudků. Protože je stěžovatel toho názoru, že výše uvedeným postupem obecné soudy zasáhly do jeho základních práv, navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Dotazem na pracovnici kanceláře senátu 8 C Okresního soudu v P., bylo ověřeno, že stěžovatel podal proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2008, č. j. 6 Co 2171/2008-300, dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém dosud nebylo dovolacím soudem rozhodnuto.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.
V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti tedy, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z věty za středníkem tedy vyplývá, že v tomto případě, pokud jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Uplatnil-li však stěžovatel mimořádný opravný prostředek a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu, že nebyl přípustný, je podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, pokud stěžovatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž o přípustnosti tohoto dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího odmítnout z důvodu její opožděnosti. Přitom však platí, že v této fázi není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat přípustnost stěžovatelem podaného dovolání, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomocí Nejvyššího soudu posoudit podané dovolání jak z hlediska přípustnosti, tak eventuálně z hlediska důvodnosti.
Bylo by zásahem do pravomoci Nejvyššího soudu a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není v praxi důvod, protože i za situace, že dovolací soud posoudí dovolání jako nepřípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí o dovolání předcházela, odmítnout pro opožděnost. To vše platí ovšem za předpokladu, že dovolání bylo podáno formálně řádně a nebyla-li jeho přípustnost dle příslušných ustanovení o. s. ř. (§ 236 a násl.) výslovně vyloučena. Za splnění formálních náležitostí dovolání je odpovědný stěžovatel a Ústavní soud se jimi v této fázi řízení nemůže zabývat, neboť by zasahoval do judikatorní činnosti Nejvyššího soudu. Protože, jak je uvedeno výše, podal stěžovatel vedle ústavní stížnosti i dovolání, je zřejmé, že on sám svým postupem dal najevo, že se domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by jeho stížnost byla Ústavním soudem věcně posouzena před tím, než o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodování obecných soudů.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Eliška Wagnerová soudce zpravodaj