II. ÚS 880/22

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z napadeného usnesení Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha-západ usnesením č. j. 206 EXE 5332/2020-432 ze dne 16. 9. 2021 rozhodl, že exekuce se v rozsahu, v němž je prováděna podle exekučního příkazu vydaného soudní exekutorkou JUDr. J. T. pod č. j. 095 Ex 229/20-018 dne 8. 4. 2020 prodejem ve výroku blíže specifikované bytové jednotky ve vlastnictví stěžovatelky jako povinné a jejího spoluvlastnického podílu na souvisejících nemovitostech, odkládá do pravomocného rozhodnutí o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce ze dne 15. 12. 2020. K odvolání oprávněného proti tomuto usnesení Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí exekučního soudu změnil tak, že předmětná exekuce se neodkládá.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že odvolací soud vyložil ustanovení § 266 odst. 2 exekučního řádu ústavně nekonformním způsobem. Krajský soud dle jejího názoru zaujal postoj, dle něhož pro vyhovění návrhu na odklad exekuce se vyžaduje, aby bylo postaveno najisto, že exekuce bude k návrhu účastníka řízení vskutku zastavena. Stěžovatelka má za to, že zákon umožňuje odklad provedení exekuce již za situace pouhé možnosti jejího zastavení, jakkoli tato možnost musí byt reálně možnou, relevantně pravděpodobnou. Nemůže se však jednat o požadavek naprosté jistoty ohledně zastavení exekuce. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Odvolací soud nevystavěl odůvodnění svého rozhodnutí na požadavku absolutní jistoty ohledně možnosti zastavení exekuce. Krajský soud konkrétně poukázal na to, že exekuční soud při přijetí výše vzpomenutého rozhodnutí o odkladu exekuce nevycházel z žádné pravděpodobnosti úspěchu paralelního návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce. V tomto směru odvolací soud přiléhavě připomněl ustanovení § 54 odst. 6 exekučního řádu, dle něhož platí, že exekuční soud nebo exekutor mohou i bez návrhu odložit provedení exekuce, ovšem jen tehdy, lze-li očekávat, že exekuce bude zastavena. Odtud je zřejmé, že odvolací soud nepochybil, pakliže poukázal na skutečnost, že exekuční soud v odůvodnění svého usnesení neuvedl, že právě na pozadí argumentace uvedené v návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce (či z jiných důvodů) lze reálně očekávat její zastavení. Úvaha odvolacího soudu tak v tomto směru není projevem ústavně zapovězené svévole.

Dále se sluší připomenout, že Ústavní soud se již jednou zabýval ústavní stížností stěžovatelky směřující proti rozhodnutím soudů o návrhu na odklad téže exekuce, a to ve věci vedené zde pod sp. zn. I. ÚS 1665/21. Stěžovatelka tehdy, stejně jako nyní, namítala zejména nepřiměřenou výši vymáhané smluvní pokuty (100 000 Kč za každý měsíc prodlení při výši jistiny 1 220 000 Kč) podle § 2051 občanského zákoníku. V usnesení sp. zn. I. ÚS 1665/21 ze dne 12. 7. 2021, jímž byla daná ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, dal Ústavní soud mimo jiné najevo, že stěžovatelkou vyzdvihovaná drakonická výše sjednané smluvní pokuty a nákladů exekučního řízení jsou důsledkem jejího prodlení se splněním dluhu, který ovšem na sebe vzala dobrovolně (v podobě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti). Na tento rozměr případu tehdy totiž poukázal tentýž senát krajského soudu, který vydal nyní rozporované usnesení (blíže k tomu viz body 20 a 21 usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 18 Co 7/2021-76 ze dne 26. 2. 2021, jež je stěžovatelce známo). I tuto skutečnost je třeba při posuzování ústavní konformity nyní napadeného rozhodnutí odvolacího soudu náležitě zohlednit.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Z týchž důvodů nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, o němž nebylo rozhodnuto samostatným usnesením.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2022

Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Shora uvedená věc byla v souladu s § 40 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s rozvrhem práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění (dále jen "rozvrh práce"), přidělena k rozhodnutí do druhého senátu ve složení: Tomáš Lichovník, soudce určený podle § 9 rozvrhu práce a David Uhlíř (soudce zpravodaj).

2. Soudce David Uhlíř přípisem ze dne 6. 4. 2022 předložil předsedovi prvního senátu spis spolu s návrhem, aby rozhodl o jeho případném vyloučení z projednávání a rozhodování uvedené věci v souladu s § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jako důvod soudce David Uhlíř uvedl, že jeho poměr ke stěžovatelce zjevně zakládá pochybnosti o jeho nepodjatosti, neboť se stěžovatelkou MUDr. R. Z. je v dlouholetém přátelském vztahu a společensky se často stýkají v úzkém okruhu přátel.

3. Podle § 36 zákona o zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnut o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle které nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

4. Nestrannost soudce je vždy posuzována z hlediska subjektivního a objektivního. Zatímco subjektivní hledisko, které je stěžejní složkou nestrannosti soudce, zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, (vedlejším) účastníkům nebo jejich zástupcům, objektivní hledisko sleduje s ohledem na tento vnitřní vztah existenci dostatečných záruk, že je možno vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533)]. Podjatost lze u soudce shledat teprve v případě, kdy je skutečně dán osobní vztah soudce k projednávané věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům.

5. První senát Ústavního soudu, jemuž věc o vyloučení soudce druhého senátu podle § 10 rozvrhu práce náleží, zvážil uvedené skutečnosti a dospěl k následujícím závěrům. Jde-li o subjektivní hledisko, soudce David Uhlíř vyjádřil své vnitřní přesvědčení (k jeho významu viz např. bod 6 usnesení sp. zn. I. ÚS 1472/16 ze dne 21. 6. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), že s ohledem na jeho přátelské vazby se stěžovatelkou lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Rovněž z pohledu nezávislého pozorovatele soudce David Uhlíř může mít vzhledem k dlouhotrvajícímu osobnímu poměru k účastnici řízení zájem na výsledku řízení o předmětné ústavní stížnosti (k potenciálu jednotlivých vztahů založit podjatost viz bod 9 usnesení sp. zn. I. ÚS 2389/19 ze dne 28. 8. 2019), a proto rozhodnutí o jeho vyloučení z projednávání a rozhodování věci obstojí též z objektivního hlediska.

6. Protože první senát Ústavního soudu shledal, že jsou dány předpoklady podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavního soudu, rozhodl o vyloučení soudce Davida Uhlíře z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 880/22.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. dubna 2022

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu