II. ÚS 895/12

Odůvodnění

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2012, č. j. 1 Afs 80/2011-72. Tvrdí, že napadeným rozsudkem došlo k zásahu do jeho ústavně chráněných práv, konkrétně jím měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2011, č. j. 15 Af 59/2010-56, jímž bylo zastaveno řízení o kasační stížnosti, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2011, č. j. 15 Af 59/2010-40, a to z toho důvodu, že nebyl zaplacen soudní poplatek. V postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem spatřoval stěžovatel pochybení v tom smyslu, že výzvu k zaplacení soudního poplatku zaslal nikoliv stěžovateli, ale jeho právnímu zástupci. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že zaplacení soudního poplatku je nezastupitelné jednání, a proto výzva k jeho zaplacení musí být adresována přímo účastníkovi řízení a nikoliv jeho právnímu zástupci. Nesouhlasí a polemizuje se závěry Nejvyššího správního soudu, který v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí podrobně rozebral, proč nelze chápat placení soudního poplatku podle soudního řádu správního jako nezastupitelné jednání. Současně namítá, že v kasační stížnosti nenapadal to, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla adresována jeho právnímu zástupci, ale to, že k zaplacení soudního poplatku nebyl vyzýván stěžovatel jako účastník řízení, ale jeho právní zástupce.

Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Ústavní soud se otázkou doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku ve správním soudnictví zabýval zejména v plenárním nálezu Pl. ÚS 2/07 ze dne 13. 11. 2007 (N 193/47 SbNU 539). Tímto nálezem posunul předchozí senátní nálezovou judikaturu Ústavního soudu. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 238/99 Ústavní soud dovodil, že výzvu k zaplacení soudního poplatku ve správním soudnictví je třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi (žalobci) samému. Nosným důvodem tohoto, stejně jako všech dalších na něj navazujících vyhovujících nálezů, bylo, že proti rozhodnutí o zastavení řízení, které bylo důsledkem nezaplacení soudního poplatku, nebylo možné v rámci tehdejší úpravy správního soudnictví podat žádný opravný prostředek a že podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v tehdy platném znění, nebyl-li poplatek za řízení zaplacen účastníkem řízení ani na výzvu soudu ve lhůtě, kterou mu určil, bylo řízení po marném uplynutí lhůty soudem zastaveno. Vzhledem ke krátkým lhůtám ve výzvách k zaplacení soudního poplatku byl tak účastník řízení zbaven možnosti domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Deficit právní úpravy správního soudnictví měl být proto vyvážen právě doručováním výzev k úhradě poplatku též samotnému žalobci. K zásadní změně právní úpravy došlo vytvořením nového systému správního soudnictví, kdy byl současně upraven i zákon o soudních poplatcích. Oproti předcházející právní úpravě, která umožňovala poplatek ze správní žaloby dodatečně zaplatit jen ve lhůtě stanovené soudem ve výzvě, se nyní výzvou stanovená lhůta fakticky prodlužuje ještě o dobu, kterou bude správnímu soudu trvat vydání usnesení, resp. jeho doručení. Zaplatit soudní poplatek a odvrátit zastavení řízení lze do okamžiku nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení, tzn. ještě v den, kdy toto usnesení bylo doručeno. Na tom základě rozhodlo plénum Ústavního soudu výše uvedeným nálezem, že usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku ve správním soudnictví již není třeba doručovat i žalobci do vlastních rukou. Plénum Ústavního soudu tak dospělo k závěru, že v rozporu s právem na spravedlivý proces a na přístup k soudu, který má přezkoumat rozhodnutí orgánu veřejné správy (čl. 36 odst. 1 Listiny), není, je-li výzva k zaplacení soudního poplatku doručena toliko právnímu zástupci žalobce s procesní plnou mocí. Je totiž nerozhodné, kdo skutečně poplatek zaplatí, neboť jde o zastupitelné jednání. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, a proto byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 29. března 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu