II. ÚS 910/09

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel požaduje zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 3 podle § 45a odst.4 tr. zákona za užití ustanovení § 340b odst.l tr. řádu stěžovateli nařídil trest odnětí svobody v délce 148 dní za zbytek nevykonaného trestu obecně prospěšných prací uložený mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 sp.zn. 15 T 137/2005 ze dne 27. 2. 2006 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp.zn. 9 To 137/2006 ze dne 4. 5. 2006 ve výměře 300 hodin. Podle §39a odst.2 písm.b) tr.zákona stěžovatele zařadil pro výkon trestu do věznice s dozorem. Své rozhodnutí soud opřel o zjištění, že stěžovatel nevedl v době od odsouzení řádný život - opakovaně se dopustil téže trestné činnosti a zaviněně nevykonal co do úplnosti ve stanovené době uložený trest.

Městský soud v Praze zamítl stížnost stěžovatele do shora uvedeného rozhodnutí a ztotožnil se se závěrem Obvodního soudu pro Prahu 3, že stěžovatel nevedl v době po odsouzení řádný život. Nepotvrdil závěr Obvodního soudu pro Prahu 3, že stěžovatel zaviněně nevykonal co do úplnosti ve stanovené době uložený trest, jelikož v době rozhodování ještě neuplynula roční lhůta pro jeho výkon dle § 45a odst. 3 tr. zákona.

Dle názoru stěžovatele aplikace § 45a odst. 4 tr. zákona byla provedena soudy bez důkladného zamyšlení, potřebného komplexního nadhledu a nepřijatelně formalisticky. Stěžovatel zejména polemizuje se závěrem soudů, že v době po odsouzení nevedl řádný život. V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítl, že před konáním veřejného zasedání dne 23. 11. 2008 požádal soud o přiznání práva na bezplatnou obhajobu, avšak v den konání veřejného zasedání nebylo o jeho žádosti rozhodnuto, a proto udělil plnou moc zvolenému obhájci. Dle stěžovatele z dikce § 33 odst. 2 tr. řádu je zřejmé, že pokud obviněný osvědčí nedostatek finančních prostředků (nemajetnost), soud mu přizná právo bezplatné obhajoby, což se ve stížností napadené věci nestalo. Stěžovatel má za to, že dokud není soudem rozhodnuto o jeho žádosti o přiznání bezplatné obhajoby, nelze v řízení pokračovat, neboť není známo, zda mu bude či nebude vyhověno a stěžovatel tedy neví, zda a jakého obhájce si může zvolit.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, Sb.n.u., sv. 32, nález č. 42, str. 405, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Trest obecně prospěšných prací je trestem alternativním, ukládaným za situace, kdy jsou podmínky pro uložení trestu odnětí svobody. V takové situaci je na odsouzeném, aby řádným výkonem trestu a svým chováním nezapříčinil přeměnu trestu. Pokud trest není vykonán vůbec, řádně nebo včas, přemění soud trest obecně prospěšných prací nebo jeho zbytek na trest odnětí svobody. Důvodem je nevedení řádného života v době od odsouzení do skončení výkonu trestu nebo zaviněné nevykonání uloženého trestu ve stanovené době nebo existence obou těchto podmínek současně.

Za nevedení řádného života je možno považovat např. páchání další trestné činnosti nebo přestupků v rozhodné době, neplnění dalších uložených povinností uložených v rámci trestu obecně prospěšných prací apod. Rozhodnou dobou je doba od právní moci odsuzujícího rozsudku až do skončení výkonu tohoto trestu.

K závěrům obecných soudů, které na základě provedených důkazů nabyly přesvědčení, že stěžovatel řádný život po odsouzení nevedl, nemůže mít Ústavní soud, v rámci vymezeném pro jeho rozhodování, výhrady, neboť obecné soudy svá rozhodnutí náležitým způsobem a logicky odůvodnily a při interpretaci a aplikaci zákonného ustanovení (§ 45a odst. 4 tr. řádu) nijak nevybočily z mezí ústavnosti. Ke stěžovatelově námitce ohledně jeho žádosti o bezplatnou obhajobu Ústavní soud uvádí, že podle § 33 odst. 2 tr. řádu věta první "osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu." Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel návrh na bezplatnou obhajobu podal tři pracovní dny před konáním veřejného zasedání 23. 11. 2009, ačkoli o něm byl vyrozuměn již dne 4. 11. 2009, a v den jeho konání o návrhu nebylo rozhodnuto. Z napadených usnesení, ani z obsahu ústavní stížnosti však není zřejmé, zda a jakým způsobem stěžovatel osvědčil nedostatek prostředků na úhradu nákladů obhajoby a zda tedy vůbec měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí. I když trestní řád pro rozhodnutí o návrhu na bezplatnou obhajobu nestanoví žádnou lhůtu, a lze tedy dovodit, že o něm má být rozhodnuto bez zbytečného odkladu, nemá takový návrh odkladný účinek a úkony v trestním řízení, pokud se nejedná o případy nutné obhajoby, lze i nadále konat. K porušení práv stěžovatele by tak mohlo dojít pouze v případě, že by v rozhodování soudu o návrhu na bezplatnou obhajobu docházelo k neodůvodněným průtahům. O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná a stěžovatel takové průtahy ani nenamítá. Jak však dále vyplývá z obsahu usnesení stížnostního soudu, stěžovatel byl u veřejného zasedání zastoupen zvoleným obhájcem a skutečnost, že veřejné zasedání nebylo odročeno do doby rozhodnutí o bezplatné obhajobě, neznamená porušení stěžovatelova práva na obhajobu zaručeného čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, Ústavní soud návrh bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu

Odůvodnění

Ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 9 To 536/2008, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 11. 2008, sp. zn. 15 T 137/2005, byla podle rozvrhu práce přidělena do II. senátu Ústavního soudu a jako soudce zpravodaj byl ve věci určen soudce Stanislav Balík.

Dne 18. 11. 2009 předložil soudce zpravodaj prvnímu senátu Ústavního soudu k posouzení otázku jeho podjatosti. Potvrdil pravdivost tvrzení advokáta stěžovatele Mgr. M. K., že je, byť s formálně pozastaveným výkonem advokacie, členem sdružení Balík, Krtková, Šatánková, K., společná advokátní kancelář. Z toho důvodu by mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti. S ohledem na tuto skutečnost navrhl, aby byl z projednání této ústavní stížnosti vyloučen.

Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. První senát Ústavního soudu, určený rozvrhem práce Ústavního soudu pro rozhodnutí o vyloučení soudců druhého senátu, dospěl, na základě prohlášení soudce St. Balíka, učiněného v souladu s ustanovením § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, k závěru, že v této věci došlo k naplnění podmínek pro vyloučení soudce St. Balíka z projednání této věci ve smyslu § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Na základě těchto skutečností vyloučil I. senát Ústavního soudu soudce Stanislava Balíka z rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2009

František Duchoň, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu