Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2026 č. j. 9 Cmo 143/2025-18 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. června 2025 č. j. 16 C 34/2025-9, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Slavia pojišťovna a. s., sídlem [adresa] a, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na spravedlivý proces. V ústavní stížnosti také odmítá všechny soudce Ústavního soudu pro pochybnosti o jejich nepodjatosti.
2. Dříve, než může Ústavní soud věc samou projednat a rozhodnout o ní, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení podle zákona o Ústavním soudu. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě [§ 43 odst. 1 písm. a) téhož zákona].
3. Podání stěžovatele nelze považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem. Podle § 29 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické a právnické osoby jako účastníci řízení nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem, a to na základě speciální procesní plné moci (§ 31 odst. 2 téhož zákona). Účel povinného zastoupení spočívá v tom, aby ústavní stížnost splňovala všechny náležitosti, které zákon stanoví. Tedy zejména aby obsahovala odůvodnění: slovy zákona, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a čeho se navrhovatel domáhá (§ 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel ovšem podává ústavní stížnost bez povinného právního zastoupení a svou ústavní stížnost neodůvodňuje.
4. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatel se opakovaně obrací na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími týmiž vadami. Na tyto vady podání byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (viz např. usnesení ze dne 14. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 2906/23, ze dne 25. 7. 2025 sp. zn. I. ÚS 1680/25, ze dne 10. 12. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3545/25 nebo ze dne 19. 3. 2026 sp. zn. I. ÚS 558/26 a další desítky případů).
5. Není pochyb, že stěžovatel již musí vědět o zákonem předpokládaných náležitostech ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem již při podání ústavní stížnosti. I nadále však zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti ignoruje. Obligatorní zákonné náležitosti nesplňuje ani námitka podjatosti vznesená vůči všem soudcům Ústavního soudu, neboť je pouze obecná, bez řádného odůvodnění (§ 37 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu), tj. bez vylíčení konkrétních okolností, pro které by měli být jednotliví soudci vyloučeni z rozhodovacího procesu o ústavní stížnosti stěžovatele. Navíc odmítá-li stěžovatel všechny soudce Ústavního soudu, není v takové situaci na Ústavním soudu osoba, která by o takové námitce mohla rozhodnout.
6. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu k výkladu § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, na kterou Ústavní soud stěžovatele v jeho dřívějších věcech již mnohokrát upozornil, v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o obsahových náležitostech ústavní stížnosti, včetně povinného právního zastoupení, dostávalo témuž stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli pravidlo, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, není účelné stěžovatele nadále poučovat o tomtéž. Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ze dne 14. 3. 2024 ve věci Horyna proti České republice, č. stížnosti 6732/20, takovou praxi z hlediska povinností státu vyplývajících z Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod akceptoval. Stěžovateli již také tato praxe musí být bezpečně známa.
7. Proto soudce zpravodaj za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2026
Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj