II. ÚS 942/22

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 36 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku účinného do 30. 6. 2016, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu a spáchaným v jednočinném souběhu s trestným činem podplácení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), písm. b) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství (skutek pod bodem I. výroku o vině). Dále byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku účinného do 30. 6. 2016 ve stádiu pokusu a ve formě spolupachatelství (skutek pod bodem III. výroku o vině). Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Spolu s tím byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci, a to v rozsudku blíže specifikovaného mobilního telefonu, jakož i propadnutí náhradní hodnoty v podobě finančních prostředků v celkové výši 112 250 Kč a dalších movitých věcí. Odvolání stěžovatele a dalších spoluobviněných Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodná zamítl. Následné dovolání stěžovatele i dalších spoluobviněných proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že trestní soudy řádně nevyhodnotily výpovědi spolupracujícího obviněného K. ve vztahu k účasti stěžovatele na trestné činnosti. Obdobně se soudy dle jeho názoru nevypořádaly s důvěryhodností výpovědi "spolupracujícího" obviněného H. i některých svědků. Stěžovatel v té spojitosti soudům vytkl, že k prověření důvěryhodnosti výpovědi obviněného H. o míře jeho účasti na žalovaném jednání neprovedly celou řadu obhajobou navržených důkazů, čímž mělo dojít k porušení základních zásad trestního řízení, zvláště zásady pravdivého zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti zevrubně rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud pokládá v prvé řadě za nutné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění nebo přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Hodnocení veškerých okolností spáchání trestných činů stěžovatelem proto bylo a zůstává výsadou trestních soudů. Případný zásah Ústavního soudu se omezuje pouze na vážné excesy v tomto hodnocení, popřípadě na jiný ústavně významný nedostatek, jež ovšem Ústavní soud v souzené věci neshledal. Trestní soudy se věrohodností výpovědi spolupracujícího obviněného K. ve svých rozhodnutích dostatečně zabývaly. Již soud prvního stupně zdůraznil, že tento obviněný se k účasti na trestné činnosti plně doznal a podrobně popsal aktivní zapojení obžalovaného P. i stěžovatele do ní. Věrohodnost výpovědi spolupracujícího obviněného pak byla prokázána protokolem a přepisem zvukového záznamu ze sledování tohoto obviněného (uskutečněného pod pracovním názvem "ZENON 01") ze dne 27. 9. 2013, kdy se jak tento obviněný, tak i obviněný P. a stěžovatel sešli na čerpací stanici ÖMV v Praze 8. V rámci této schůzky stěžovatel mimo jiné výslovně uvedl, že obviněnému K. a P. předal asi 20 milionů Kč a že část těchto prostředků měla představovat odměnu pro obviněnou F. Z uvedeného záznamu je dle městského soudu rovněž zřejmý způsob zjišťování informací od této obviněné, včetně role stěžovatele v tomto procesu (srov. body 146 a 149 rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně odvolací soud poukázal na to, že pravdivost výpovědi spolupracujícího obviněného K. je krom již zmíněného zvukového záznamu ze sledování této osoby prokazována též výpověďmi svědků J. H., P. Č. a M. B., kteří shodně vypověděli, že osobou, která jim dávala pokyny, byl právě stěžovatel (viz bod 24 usnesení odvolacího soudu). Též věrohodností výpovědi obviněného H. se trestní soudy patřičně zaobíraly. I v případě této osoby podotkly, že se k trestné činnosti plně doznala a podrobně popsala princip trestné činnosti včetně aktivního zapojení stěžovatele a dalších dvou spoluobviněných do trestné činnosti. Městský soud v té spojitosti poznamenal, že na pravdivost výpovědi obviněného H. lze usoudit nejen z výpovědí svědků M. A. a V. K., které stěžovatel sporoval, nýbrž i z dalších důkazů. S jeho tvrzeními totiž korespondují nejen výpovědi celé řady dalších svědků (V., P., D., F., L. a svědků vyslechnutých prostřednictvím mezinárodní justiční spolupráce), ale též listinné důkazy a v neposlední řadě odposlechy účastnické stanice stěžovatele, realizované pod pracovním názvem "ZENON 05" (viz zejména body 193, 207 a 208 rozsudku soudu prvního stupně). V podrobnostech lze na přesvědčivé odůvodnění soudu prvního i druhého stupně zcela odkázat. Ústavní soud nepřisvědčil ani výhradám stěžovatele stran tzv. opomenutých důkazů. Městský soud v bodě 137 svého rozsudku široce vyložil, proč jednotlivým důkazním návrhům obhajoby nevyhověl. Ve vztahu k důkazním návrhům stěžovatele se vesměs jednalo o případy nadbytečnosti, neboť navrhované důkazy nebyly způsobilé dosíci revize skutkového stavu v jeho prospěch, a to hlavně pro výstupy z pořízených a k důkazu provedených odposlechů řady osob, autenticky zachycujících podstatnou část jednání stěžovatele. Zčásti pak soud neprovedl výslechy navrženými svědky pro různé překážky objektivního charakteru, kupříkladu nemožnost jejich ztotožnění apod., zčásti proto, že nesouvisejí s projednávanou věcí. Soud prvního stupně pak nepochybil, zamítl-li návrh na doplnění dokazování blíže označeným vyšetřovacím spisem policejního orgánu obsahujícím protokol o výpovědi obviněného V. K., jenž měl prokázat rozpor s obsahem jeho výpovědi, kterou učinil jako svědek v nynější trestní věci. Městský soud přiléhavě postřehl, že V. K. v hlavním líčení vypovídal v procesním postavení svědka, kdežto ve věci odkazované stěžovatelem byl vyslechnut v procesním postavení obviněného, tedy po zcela jiném zákonném poučení. Dovozovat odtud skutečné rozpory ve výpovědích této osoby tedy nebylo možné, nehledě na to, že poznatky vyplynuvší z jeho výpovědi jako svědka byly ve shodě s dalšími provedenými důkazy, jak bylo shora vyloženo.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. června 2022

Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Shora uvedená věc byla v souladu s § 40 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s rozvrhem práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění (dále jen "rozvrh práce"), přidělena k rozhodnutí do druhého senátu ve složení Tomáš Lichovník, soudce určený podle § 9 rozvrhu práce, a David Uhlíř jako soudce zpravodaj.

2. Soudce zpravodaj David Uhlíř přípisem ze dne 25. 4. 2022 požádal první senát Ústavního soudu, aby rozhodl o jeho případném vyloučení z projednávání a rozhodování uvedené věci s ohledem na skutečnost, že s právním zástupcem stěžovatele udržuje letité přátelské styky, což podle něj může vzbuzovat pochybnost o jeho nepodjatosti.

3. Podle § 36 zákona o zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina"). 4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na soudní ochranu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je vždy posuzována z hlediska subjektivního a objektivního. Zatímco subjektivní hledisko zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, (vedlejším) účastníkům nebo jejich zástupcům, objektivní hledisko sleduje s ohledem na tento vnitřní vztah existenci dostatečných záruk, že je možno vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533)]. 5. První senát Ústavního soudu, jemuž rozhodnutí o vyloučení soudce druhého senátu podle § 10 rozvrhu práce náleží, zvážil uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že soudce David Uhlíř je vyloučen z projednání a rozhodování nadepsané věci, neboť z pohledu běžného a rozumného pozorovatele (srov. bod 4 usnesení sp. zn. I. ÚS 4028/17 ze dne 20. 3. 2018) může být jeho nestrannost s ohledem na existenci letitého a dosud pravidelně udržovaného přátelského vztahu k právnímu zástupci stěžovatele legitimně zpochybněna.

6. Jelikož nastala situace předvídaná § 36 odst. 1 zákona o Ústavního soudu, vyloučil první senát Ústavního soudu soudce Davida Uhlíře z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 942/22. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. dubna 2022

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Nejvyšší soud rozhodl ve věci usnesením č. j. 8 Tdo 489/2021-7313 ze dne 30. listopadu 2021, v řízení, v němž jako předsedkyně senátu 8 Tdo zasedala a rozhodovala manželka soudce Pavla Šámala, soudkyně Nejvyššího soudu JUDr. Milada Šámalová.

2. Vzhledem k tomu, že by - jak soudce Pavel Šámal uvádí ve svém přípisu ze dne 1. června 2022 - s ohledem na tuto skutečnost mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, předložil spis k rozhodnutí o svém vyloučení z projednání a rozhodování v uvedené věci.

3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina").

4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

5. S ohledem na poměr soudce Pavla Šámala ke shora uvedené soudkyni Nejvyššího soudu, která se podílela na přijetí napadeného rozhodnutí tohoto účastníka řízení o předmětné ústavní stížnosti, proto I. senát Ústavního soudu, určený podle § 10 ve spojení s § 9 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2022 pro rozhodnutí o vyloučení soudce II. senátu, dospěl k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci sp. zn. II. ÚS 942/22.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2022

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu