II. ÚS 95/10

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 1. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku III. rozsudku Nejvyššího soudu a potvrzujícího výroku rozsudku krajského soudu. Tvrdí, že těmito výroky byla porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy.

Stěžovatel má za to, že obecné soudy všech stupňů nesprávně posoudily námitku promlčení, kterou v průběhu řízení vznesl. Rekapituluje průběh rozhodování o této námitce před soudy jednotlivých stupňů. Zásadně nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že v dané věci nejsou vzhledem k ustanovení § 392 odst. 2 obchodního zákoníku použitelné předpisy práva občanského. Dle něj uvedené ustanovení obchodního zákoníku ani jeho jiné ustanovení nestanoví okamžik běhu promlčecí doby v případě právního úkonu věřitele učiněného podle § 565 občanského zákoníku, a proto je nutné podpůrně aplikovat normy občanského zákoníku. Pokud žalobkyně vyzvala první žalovanou z důvodu neplnění úvěrových splátek ke splacení celého zbytku dluhu, dle názoru stěžovatele se touto výzvou celý dluh stal splatným dle ustanovení § 110 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku ke dni splatnosti poslední nesplacené splátky, nikoli ke dni zesplatnění zbytku dluhu, jak odůvodňují soudy.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 24 C 209/2004 bylo zjištěno, že výrokem I. rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2005 č. j. 24 C 209/2004-74 bylo uloženo žalovanému č. 1 společnosti Pro Silva, a. s., se sídlem [adresa] České Budějovice, zaplatit žalobkyni Volskbank CZ, a. s., se sídlem [adresa] částku 2.205.779, 26 EUR s přísl. úroky. Výrokem II. uvedeného rozsudku bylo uloženo stěžovateli a Ing. J. S., aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni 2.062.327,16 EUR s přísl. úrokem. Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle nichž byla dne 7. 8. 1996 uzavřena mezi žalobkyní a první žalovanou smlouva o úvěru, na jejímž základě byl první žalované poskytnut úvěr ve výši 24.000.000,- ATS a první žalovaná se jej zavázala splácet ve čtvrtletních splátkách po 1.000.000,- ATS. Splnění tohoto závazku bylo mj. zajištěno ručením druhého a třetího žalovaných založeným smlouvami o ručení. Bylo dohodnuto, že při neplnění podmínek smlouvy je žalobkyně oprávněna požadovat splacení úvěru včetně úroků před lhůtou splatnosti. Přípisem z 1. 11. 1999 žalobkyně prohlásila celou zbývající část úvěru za splatnou, neboť první žalovaná úvěr řádně nesplácela. Soud dospěl k závěru o platnosti smlouvy o úvěru i ručitelského závazku. Námitku promlčení práva neshledal důvodnou. Ustanovení § 392 odst. 2 věty druhé obchodního zákoníku vyložil tak, že čtyřletá promlčecí doba celého zbytku nesplaceného úvěru počala běžet od doby splatnosti nesplněného , tj. "zesplatněného" závazku.

O odvolání žalovaných rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, pokud bylo prvnímu žalovanému uloženo zaplatit žalobci 1.327.536,78 EUR s přísl. a druhému a třetímu žalovaným uloženo zaplatit žalobci 1.184.084,68 EUR s přísl. úroky, a ve zbývající části žalobu zamítl. Rozhodl též o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil s výjimkou posouzení námitky promlčení dílčích plnění. Uvedl, že ustanovení § 392 odst. 2 věty druhé obchodního zákoníku je nutné vykládat ve spojení s větou první téhož ustanovení tak, že běží "nová" promlčecí doba ve vztahu k té části celého nesplněného závazku, ohledně níž promlčecí doba dílčích plnění ještě plynout nezačala. K námitce žalovaných připomněl, že úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní podobu, a nelze tedy ani analogicky použít ustanovení občanského zákoníku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně a druhý a třetí žalovaný dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl dalším napadeným rozsudkem, jímž mj. dovolání druhého a třetího žalovaného odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že otázkou, zda se v obchodním závazkovém vztahu pro určení okamžiku počátku běhu promlčecí doby nesplaceného zbytku dluhu, který se stal splatným na základě právního úkonu věřitele z důvodu prodlení dlužníka se zaplacením splátky, použijí předpisy práva občanského nebo zda i zde platí režim obchodního zákoníku, se již zabýval v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1190/2009. V něm dovodil, že ustanovení § 392 odst. 2 věty druhé obchodního zákoníku dopadá jak na případy, kdy se zbytek dluhu stane splatným v důsledku úkonu věřitele, tak i na případy, kdy je mezi stranami dohodnuto, že v důsledku nesplnění dílčího závazku pro prodlení s úhradou splátek se bez dalšího stává splatným celý závazek. Promlčecí doby zde běží od doby splatnosti celého zbývajícího nesplněného závazku.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, obdobně jako v odvolání a dovolání, soudům vytýká, že při řešení otázky promlčení uplatněného nároku nesprávně posoudily okamžik splatnosti pohledávky, když dle jeho názoru mělo být analogicky aplikováno ustanovení § 110 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku a nikoli ustanovení § 392 odst. 2 obchodního zákoníku. Ve svých argumentech ovšem zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů a zvláště pak soudu Nejvyššího ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Především Nejvyšší soud je tím orgánem, který je povolán k tomu, aby sjednocoval soudní judikaturu (viz § 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů), a to i v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V reakci na námitky stěžovatele proto Ústavní soud neposuzoval, zda a do jaké míry je napadený výklad ze strany soudů odvolacího i dovolacího "optimální", nýbrž pouze to, zda nevybočuje z principů zakotvených v hlavě páté Listiny, tedy, zda se nejedná o interpretaci svévolnou. Takové pochybení ovšem nezjistil.

Obecné soudy dospěly ke shodnému závěru, že na projednávaný případ nelze analogicky použít ustanovení § 110 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku, jak navrhoval stěžovatel, neboť úprava počátku běhu promlčecí doby nesplněného závazku, jenž se stal splatným pro nesplnění dílčího závazku, je obsažena v obchodním zákoníku. Nejvyšší soud v tomto směru odkázal na svůj rozsudek ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. 29 Cdo 1190/2009, ve kterém dovodil, že na projednávaný případ dopadá ustanovení § 392 odst. 2 věty druhé obchodního zákoníku, a nelze na něj proto aplikovat předpisy práva občanského. V něm uvedený závěr, s nímž je v souladu i rozhodnutí odvolacího soudu, je dle názoru Ústavního soudu založen na racionálním a logicky přesvědčivě vybudovaném argumentačním a rovněž teoreticky akceptovatelném základě a není výsledkem interpretace svévolné, která by jedině mohla vést ke zrušení napadených rozhodnutí.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i soud odvolací interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu