Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti G. C., zastoupené advokátem JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem advokátní kanceláře Nad Štolou 18, Praha 7, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 1. 2013 č. j. 22 Co 2447/2012-139 a Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 9. 7. 2012 č j. 2 C 75/2012-93., takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejímu návrhu na odstranění zemědělské stavby ocelokolny, která stojí na pozemku ve vlastnictví stěžovatelky.
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud se proto v prvé řadě musel zabývat otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, a to s ohledem na novelizaci ustanovení § 237 o. s. ř. a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou v obou případech zákonem č. 404/2012 Sb. K vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu totiž došlo po 1. lednu 2013, tedy za účinnosti nové právní úpravy, která je tak v souladu s přechodnými ustanoveními čl. II odst. 1 a 7. a čl. IV odst. 1 posledně uvedeného zákona určující i pro posouzení přípustnosti dovolání nebo ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí. Z důvodů podrobně rozvedených v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (publikováno na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud konstatuje, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti v dané věci bylo vyčerpání dovolání. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je totiž stěžovatel povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. To znamená, že musí vyčerpat i dovolání, jehož přípustnost závisí na posouzení podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není přitom podstatné, zda důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí ze zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva. Pokud by přitom dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je stěžovatelce podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 1075/13 ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 1026/13 ze dne 18. 4. 2013).
Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, přestože byla o této možnosti v uvedeném rozsudku řádně poučena. Nevyčerpala tak všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svých práv a její ústavní stížnost je tedy nepřípustná.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. června 2013
Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj